ECLI:CZ:US:2014:3.US.569.14.1
sp. zn. III. ÚS 569/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jana Vrbenského, zastoupeného JUDr. Richardem Novákem, advokátem se sídlem Dvořákova 588/13, Brno, proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy ze dne 13. prosince 2013 č. j. KRPA-35207-111/TČ-2013-000093-SG a usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 5. února 2014 sp. zn. 1 KZV 303/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností (doručenou osobně dne 12. 2. 2014) stěžovatel navrhl zrušit v záhlaví citovaná rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení s tím, že jím mělo být porušeno jeho základní právo na osobní svobodu a na obhajobu [zakotvené v čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")].
2. Shora uvedeným usnesením policejní orgán zahájil trestní stíhání stěžovatele pro zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Trestná činnost obviněných osob měla spočívat v tom, že v úmyslu obohatit se vylákaly podvodně od několika investorů finanční prostředky v řádech stamilionů českých korun v období od roku 2007 až 2012, které měly být použity na nákup zemědělských produktů - mák, kmín, rozinky, což se však nezakládalo na pravdě. Finanční prostředky použité investory použily pro svou potřebu. Ze strany obviněných mělo docházet k sofistikovanému a dlouhodobému udržování společností v omylu, že obchod je výdělečný, a z nových finančních prostředků poskytnutých investorem byl vyplácen "zisk" z obchodů (princip "letadla"), proto se tedy několik let vše jevilo jako fungující obchod. Stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení byla ústavní stížností napadeným usnesením městského státního zastupitelství zamítnuta. Státní zastupitelství ve vztahu ke stížnosti stěžovatele uvedlo v napadeném usnesení, že vysvětlení osob svědčí o tom, že stěžovatel věděl o tom, že ve skutečnosti obchody neprobíhají tak, jak se deklaruje investorům, a sami spoluobvinění uvádějí, že právní dokumenty tvořil on. V případě poškozeného odborového svazu dokonce sám aktivně vystupoval. Stěžovatelovo jednání tak přesáhlo rámec poskytování právních služeb a lze uzavřít, že jednal ve shodě se spoluobviněnými.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá následující. Usnesení o zahájení trestního stíhání je natolik neurčité, že je nepřezkoumatelné. Pro skutkové i právní závěry policejního orgánu i státního zastupitelství nejsou ve spise žádné důkazy a není jasné, z čeho policejní orgán i státní zástupce skutková zjištění i právní závěry dovodil. Vydání usnesení o zahájení trestního stíhání bez důkazní opory ve spise je akt protizákonný. Ve skutkové větě výroku absentuje popis jednání stěžovatele, které by mohlo být považováno za trestněprávně relevantní. Skutek je vymezen vágně. Rovněž odůvodnění vykazuje nedostatky a je nepřesvědčivé. Připustí-li se, že by stěžovatel skutečně nabízel Odborovému svazu dopravy investici do obchodu s mákem, pak je jeho postavení v zásadě stejné, jako bylo postavení Ing. Laichmana v momentě, kdy přesvědčoval o investici do obchodu s mákem zástupce společnosti, nebo postavení svědka Mgr. Novotného, který o investici do obchodu s mákem přesvědčil druhou poškozenou společnost. Závěr, že stěžovatel musel vědět o tom, že obchody neexistují ve skutečnosti, je výmyslem policejního orgánu. Pokud v textu napadeného usnesení o zahájení trestního stíhání policejní orgán uvádí, že důkazem pro závěry o subjektivní stránce jednání stěžovatele je skutečnost, že měl psát kupní smlouvy a kontrolovat zboží ve skladech, pak se tento argument policejního orgánu pohybuje na hranici absurdity. Pokud by stěžovatel věděl, že obchody jsou fiktivní, proč by jezdil do skladů kontrolovat zboží, o kterém by věděl, že neexistuje? Samotné sepisování smluv nic nedokazuje. Státní zástupkyně jen zkopírovala úvahy policejního orgánu.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který je spoluobviněným v trestní věci, ve které byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je v zásadě přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
6. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda orgány činné v trestním řízení svými rozhodnutími nesplnily podmínky vyplývající z ustanovení §134 odst. 2, §158 a §160 odst. 1 tr. řádu, a dopustily se tak současně pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence; tj. zda napadená rozhodnutí nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě do práv, jichž se stěžovatel dovolává.
8. Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen pro zcela mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/02, dostupný na http://nalus.usoud.cz); i zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v procesních postupech orgánů činných v trestním řízení porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
9. Není smyslem usnesení o zahájení trestního stíhání vyřešit všechny sporné otázky skutkové a právní, které se jím otevírají; rozdílný názor orgánů činných v trestním řízení o trestněprávním hodnocení vymezeného skutku vybočení z mezí čl. 8 odst. 2, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny sám o sobě nezakládá, a to rovněž proto, že napadeným rozhodnutím (a jemu předcházejícím usnesením policejního orgánu) není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat zásadně po jeho ukončení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 539/98, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
10. Z usnesení policejního orgánu se především podává vymezení spolupachatelství stěžovatele ve vztahu k výše specifikované trestné činnosti, resp. které objekty trestných činů, kým a za jakých okolností měly být označenými jednáními zasaženy, přičemž s ohledem na důkazní situaci v době rozhodování podle §160 odst. 1 tr. řádu ani nebylo možno očekávat až tak vyčerpávající popis skutků. Formulaci zachycující skutek v jeho základních obrysech tak, jako je tomu v daném případě, nelze mít tedy za nepřijatelně nedostatečnou. K zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání, a odtud se odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí; trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby (§176 tr. řádu). Ústavněprávní roviny nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako opodstatněnosti závěru o důvodnosti trestního stíhání; meze uplatňování takových požadavků jsou dány účelem, jemuž usnesení o zahájení trestního stíhání slouží.
11. Není důvod nesdílet úsudek, že namítané nedostatky usnesení o zahájení trestního stíhání z rámce požadavků zakotvených pro ně v §160 odst. 1 tr. řádu nevybočují, zejména ne "extrémně", a "zjevnou libovůli v rozhodování" nepředstavují rovněž. Státní zástupce se vyjádřil k věcné správnosti usnesení policejního orgánu v rozsahu, v němž to podle povahy věci a stadia, v níž se řízení nacházelo, přicházelo v úvahu. Je tudíž namístě závěr, že obsah napadených usnesení za výraz porušení Listiny považovat nelze.
12. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu