ECLI:CZ:US:2014:3.US.812.14.1
sp. zn. III. ÚS 812/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. března 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti L. B., zastoupeného Mgr. Janem Fidlerem, advokátem se sídlem Nad Alejí 12, 160 00 Praha 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2013 č. j. 62 Co 385/2013-1188 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. března 2013 č. j. 20 Nc 29/2009-988, 19 P a Nc 44/2013, 20 P a Nc 157/2011, 20 P a Nc 139/2011, 20 P a Nc 121/2011, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 3. 2014, napadl stěžovatel obě výše označená rozhodnutí obecných soudů pro údajné porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3, čl. 9, čl. 11, čl. 17, čl. 26, čl. 32, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR.
V obsáhle a podrobně odůvodněné ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům vytýká, že neposkytly ochranu jeho základním právům, takže jejich rozhodnutí a řízení, která jim předcházela, lze prý označit za denegatio iustitiae, přičemž zásadní pochybení ve věci rozhodujících soudů shledává stěžovatel jak v procesu dokazování a hodnocení provedených důkazů, tak i v nedostatečném odůvodnění jejich rozhodnutí.
Stěžovatel oběma obecným soudům dále vytýká, že se nezabývaly jeho námitkami a ve svých rozhodnutích se řádně nevypořádaly s důvody, které je vedly k neprovedení všech jím navržených důkazů, takže důkazní řízení v tomto směru prý trpí vadou spočívající v tzv. opomenutých důkazech. Rovněž hodnocení provedených důkazů podle názoru stěžovatele neodpovídá zásadám uvedeným v §132 o. s. ř. Soud prvního stupně údajně "svévolně" zahájil řízení o úpravě výživného k nezletilé dceři, aniž o tom stěžovatele uvědomil. Obecné soudy prý porušily příslušná ustanovení zákona o rodině, pokud v souladu se zákonem nerozhodly nejen o vyživovací povinnosti stěžovatele k nezletilé, ale i o vyživovací povinnosti její matky, kterou k ní má, i když jí byla nezletilá dcera rozhodnutím soudu svěřena do výchovy. Absence takového výroku soudu prý matku nezletilé oproti stěžovateli zvýhodňuje a činí ji "trestně neodpovědnou a nepostižitelnou".
Za použití obsáhlých citací z velkého množství nálezů Ústavního soudu stěžovatel tvrdí, že obecné soudy se v projednávané věci významem a aplikací právních závěrů v nich uvedených nezabývaly, ani se jimi neřídily, ačkoli byly povinny je při svém rozhodování respektovat.
Stěžovatel je přesvědčen, že názor nezletilého dítěte (nar. v roce 1996) v řízení je ze strany obecných soudů "přeceňován". Takový názor je prý možné vzít v úvahu jen například v situacích, kdy je dotazováno na to "co chce k obědu a jaké kroužky by chtělo navštěvovat", ale v žádném případě tehdy, "pokud by jeho sobecké excesivní požadavky zasahovaly do základních ústavních práv jiného občana".
Stěžovatel se domnívá, že obecné soudy mu napadenými rozhodnutími údajně odňaly právo na rodinný život, neboť neučinily žádné účinné kroky k obnovení výkonu jeho rodičovských práv k nezletilé dceři.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Obvodní soud pro Prahu 10 shora citovaným rozsudkem ze dne 28. 3. 2013 ve věci péče o nezletilou dceru stěžovatele zamítl návrhy stěžovatele: na zrušení jeho vyživovací povinnosti k nezletilé dceři s účinností od 1. 10. 2010; na úpravu jeho styku s nezletilou dcerou v každém týdnu v kalendářním roce v době od pátku do neděle, v době letních prázdnin v trvání čtyř týdnů, v době jarních prázdnin v trvání jednoho týdne a o vánočních školních prázdninách v době jednoho týdne; o odnětí nezletilé dcery z péče matky na dobu tří měsíců, a aby nařídil pobyt nezletilé v určeném zdravotnickém zařízení; na restrikci rodičovské zodpovědnosti podle výsledků znaleckého zkoumání při hospitalizaci na psychiatrické klinice a uložení povinnosti matce pravidelně docházet do psychiatrické ambulance k výkonu psychoterapie; obvodní soud zastavil řízení o návrhu stěžovatele na uložení povinnosti stěžovateli a nezletilé dceři zúčastnit se mimosoudního mediačního jednání u ustanoveného mediátora v trvání tří měsíců.
Nalézací soud shrnul výsledky dosavadního řízení a konstatoval, že nezletilá dcera byla pro dobu do i po rozvodu manželství rodičů rozhodnutím soudu svěřena do výchovy matce a stěžovateli bylo uloženo přispívat na její výživu měsíčně částkou 4 500,- Kč, a to s účinností od 1. 11. 2009. Soud zjistil, že matka nezletilé se nikdy na psychiatrii neléčila, její péče o nezletilou dceru je dobrá. Nezletilá studuje s dobrými studijními výsledky na gymnáziu a preferovala při své výchově matku, přičemž ke stěžovateli se staví kriticky. Výchovné schopnosti obou rodičů ovlivňoval jejich vzájemný konflikt, přičemž znalci konstatovali, že pokud by nezletilá nemohla být i nadále v péči matky, musela by být u ní nařízena pouze ústavní péče.
Soud mimo jiné z provedených důkazů konstatoval, že stěžovatel odmítá od května 2010 plnit vůči nezletilé dceři soudem stanovenou vyživovací povinnost, ani jí ničím nepřispívá. Nezletilá byla v roce 2013 vyšetřena na žádost orgánu sociálně právní ochrany v Dětském centru Paprsek klinickým a poradenským psychologem PhDr. Šturmou se závěrem, že s ohledem na stupeň závažnosti narušení vztahů stěžovatele s nezletilou dcerou, by vyžadování či vynucování těchto vztahů bylo kontraproduktivní, přičemž negativní postoje nezletilé nevyplývají z případného nevhodného ovlivňování matky.
Městský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem ze dne 11. 12. 2013 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., IV., V. a VI. potvrdil. I po doplnění dokazování odvolací soud zdůraznil, že žádný z odvolacích důvodů uplatněných stěžovatelem nebyl v projednávané věci naplněn. Přístup stěžovatele k nezletilé hodnotil odvolací soud jako odporující dobrým mravům, neboť na straně jedné se domáhá "nařízení" dobrých vztahů nezletilé vůči sobě jako otci soudem, na straně druhé otevřeně odmítá plnit zákonnou vyživovací povinnost stanovenou mu soudem, přičemž ze zásadního odmítání vztahů nezletilé se stěžovatelem činí zásadně odpovědnými všechny subjekty, jen ne sebe, i když právě jeho chování a ústní či písemné projevy nejen vůči nezletilé dceři lze označit jemně řečeno jako značně "nestandardní".
III.
Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, jestli právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, jestli právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále zvážit, jestli napadená rozhodnutí obou obecných soudů byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna, případně nejsou výsledkem libovůle ze strany ve věci rozhodujících soudů.
Zásah do základních práv stěžovatele, jichž se dovolával v projednávané ústavní stížnosti, v napadených rozhodnutích, jakož i v řízeních, která jim předcházela, shledán nebyl.
Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí obou obecných soudů jsou dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodněna. Argumentace stěžovatele, z valné většiny uplatněná již v řízení odvolacím soudem, je pouhou polemikou se skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry obecných soudů. Tato polemika svým charakterem i obsahem, vzdor značnému množství odkazů na platnou judikaturu, postrádá ústavně právní rozměr. Směřuje pouze k tomu, aby Ústavní soud přehodnotil skutkové a právní závěry soudů tak, aby odpovídaly závěrům stěžovatele, včetně jeho vlastního výkladu hmotně právních ustanovení zákona č. 94/1963 Sb. o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud však není "superrevizní" instancí ve vztahu k obecným soudům, zejména není instancí přezkoumávající skutkovou stránku pravomocně skončené věci; právě k tomu jej však stěžovatel svými námitkami vyzývá.
Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v soudním řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.
Dále je možno připomenout, že stěžovatel zcela opomíjí skutečnost, že předmětné řízení je řízením nesporným, v němž obecné soudy nejsou vázány důkazními návrhy účastníků řízení a důkazní řízení stojí zčásti na jiných zásadách, než je tomu v řízení sporném. Obecné soudy, vedeny v tomto řízení zásadou vyšetřovací, dostály svým povinnostem, a náležitým způsobem zjistily skutkový stav věc a vyvodily z něj i odpovídající právní závěry.
Je tedy namístě závěr, že podmínky, za nichž provedené řízení a jeho výsledky by překračovaly hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nepodařilo. Jím překládané závěry z citovaných nálezů Ústavního soudu na skutková zjištění učiněná obecnými soudy aplikovat nelze.
V závěrech učiněných odvolacím soudem neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat.
Podle názoru Ústavního soudu jsou právní závěry, učiněné ve věci rozhodujícími soudy, výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti a s ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu