ECLI:CZ:US:2014:3.US.897.14.1
sp. zn. III. ÚS 897/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelky Jarmily Vondrákové, zastoupené JUDr. Ondřejem Kafkou, advokátem se sídlem Valentinská 92/3, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. dubna 2012 č. j. 13 C 33/2012-22 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2013 č. j. 68 Co 400/2013-106, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 7. března 2014 se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení jeho základních práv (zejména práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Obsah ústavní stížnosti, jakož i rozhodnutí jí napadených, není třeba blíže reprodukovat, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno ji odmítnout.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Za procesní prostředek k ochraně práva považuje jak řádný a mimořádný prostředek s výjimkou obnovy řízení, tak jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítané vady řízení či vady rozhodnutí (srov. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Tudíž, pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
Stěžovatelka v doplnění ústavní stížnosti uvedla, že z opatrnosti podala podle (nesprávného) poučení odvolacího soudu dovolání k Nejvyššímu soudu. Domnívá se, že poučení odvolacího soudu o dovolání je nesprávné, protože podle ní je přípustnost dovolání vyloučena ze zákona.
Nelze nikdy a priori s plnou jistotou vyloučit, že Nejvyšší soud posoudí přípustnost dovolání jinak než stěžovatelka a naopak v souladu s názorem městského soudu; rozhodnutí Nejvyššího soudu tak v tomto smyslu nelze předjímat. Podání ústavní stížnosti je proto předčasné. Ústavní soud totiž na straně jedné nemůže rozhodnout dříve než Nejvyšší soud, na straně druhé zase není rozumného důvodu, proč by měl o souběžně podané ústavní stížnosti dále vést řízení a sledovat, kdy Nejvyšší soud rozhodne. Nelze totiž vyloučit, že Nejvyšší soud stěžovatelce vyhoví, a proto by se nynější ústavní stížnost stala bezpředmětná. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku nepoškozuje, neboť pokud by jí podané dovolání neuspělo, bude moci např. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i dovolací řízení. Ústavní soud není oprávněn odmítnout stěžovatelovu případnou novou ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně pro opožděnost (pokud by Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustné ze zákona), neboť to by zakládalo odepření spravedlnosti. Pokud nyní Ústavní soud deklaruje, že ústavní stížnost je předčasná, není oprávněn posléze říci, že pozdější ústavní stížnost je zase opožděná. To plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Totožně rozhodl Ústavní soud například v usnesení ze dne 3. 6. 2013 sp. zn. I. ÚS 3731/12 nebo v usnesení ze dne 11. listopadu 2013 sp. zn. III. ÚS 2776/13. Ústavní soud například v usnesení ze dne 29. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4894/12 poukázal na případy v judikatuře Ústavního soudu, kdy ústavní stížnost byla odmítnuta jako nepřípustná pro souběžné podání dovolání, dovolání však posléze bylo odmítnuto jako nepřípustné ze zákona a přesto Ústavní soud ústavní stížnost považoval za včasnou (kupř. usnesení ze dne 24. 11. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1461/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl. Ústavní soud nemohl vyhovět ani návrhu podle §83 zákona o Ústavním soudu na přiznání náhrady nákladů právního zastoupení v řízení o ústavní stížnosti, protože toto ustanovení je použitelné jen v případě neodmítnutí ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2014
Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu