ECLI:CZ:US:2014:3.US.935.14.1
sp. zn. III. ÚS 935/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele B. Ü., t. č. v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová, Bělá pod Bezdězem, zastoupeného JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 28, proti rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Inspektorátu cizinecké policie letiště Praha - Ruzyně, ze dne 16. října 2013 č. j. CPR-13451-16/PŘ-2013-930504, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel dne 11. března 2014 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Inspektorátu cizinecké police letiště Praha - Ruzyně, jímž byla dle jeho tvrzení porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 3, čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení a trestání. Spolu s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť jeho výkonem hrozí nenapravitelná újma na výše uvedených právech.
2. Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl do České republiky transferován dne 16. října 2013 ze Švýcarské konfederace na základě Nařízení Rady (ES) č. 343/2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států. Následně bylo stěžovateli napadeným rozhodnutím uloženo správní vyhoštění v délce pěti let, pročež byl stěžovatel zajištěn v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že výkonem napadeného rozhodnutí, tedy jeho vyhoštěním do Turecké republiky, kde byl odsouzen k trestu odnětí svobody za čin, který nespáchal, by došlo k porušení stěžovatelových výše uvedených ústavních práv, neboť hrozí důvodné riziko, že výkon trestu odnětí svobody v Turecké republice by neproběhl v souladu s obecně uznávanými lidskoprávními standardy. Stěžovatel je toho názoru, že vězněné osoby se v Turecké republice často stávají obětmi mučení a ponižujícího zacházení a navíc nejsou tamější věznice dostatečně vybavené pro humánní a důstojný výkon trestu osob postižených psychickou poruchou či nemocí, což je i stěžovatelův případ. Tyto své závěry opírá stěžovatel o stanoviska řady mezinárodních organizací, sledujících úroveň vězeňství v Turecké republice. Česká republika je tak dle stěžovatele povinna zabránit jeho vyhoštění do Turecké republiky. Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí je pak opřen o riziko stěžovatelova okamžitého vyhoštění, čímž by došlo k faktickému odepření soudní ochrany výše uvedených ústavních práv.
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
5. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité právní situaci je k ochraně vybraných práv fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zásadně zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští.
6. Naplnění zásady subsidiarity se tak neposuzuje ryze formalisticky, nýbrž především podle obsahu práv, jejichž ochrany se stěžovatel domáhá, resp. obsahem námitek, které uplatňuje v podané ústavní stížnosti. Veškeré stěžovatelem vznesené námitky jsou pak dle Ústavního soudu plně uplatnitelné v řízení o udělení mezinárodní ochrany, jež stěžovatel zahájil, a které je dle jeho vlastního vyjádření v současné době ve fázi soudního přezkumu zákonnosti rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky, Odboru azylové a migrační politiky ze dne 17. února 2014 č. j. OAM-277/LE-BE02-P05-2013, kterým bylo řízení o stěžovatelově žádosti zastaveno. Kromě žaloby, jíž se stěžovatel domáhá zrušení uvedeného rozhodnutí, podal stěžovatel u Krajského soudu v Praze rovněž návrh na přiznání odkladného účinku této žaloby. Ohrožená ústavní práva jsou tak v současné chvíli předmětem řízení u nezávislého soudu, který je dle čl. 4 Ústavy České republiky povinován jejich ochranou (viz též stanovisko Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. Pl.ÚS-st. 37/13, č. 262/2013 Sb., ke vztahu ústavní stížnosti a dalších souběžně probíhajících řízení o extradici či poskytnutí mezinárodní ochrany). Ústavní soud v takové situaci nevidí žádný důvod, pro který by měl do činnosti Krajského soudu v Praze zasahovat a přehnaně aktivistickými kroky předjímat nedostatek poskytnuté ochrany stěžovatelovým ústavním právům ze strany tohoto soudního orgánu.
7. Ústavní soud se pro úplnost zabýval rovněž naplněním podmínek ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z nich neshledal, neboť žádný z v tomto ustanovení uvedených důvodů pro zbytnost podmínky vyčerpání všech prostředků k ochraně stěžovatelových práv ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nedopadá na procesní situaci stěžovatele. Stěžovatel pak naplnění některého z těchto důvodů sám ani netvrdil, přičemž z jím popsaného skutkového stavu je především zjevné, že v řízení před Krajským soudem v Praze nedochází ke značným průtahům ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Pokud se jedná o výjimku uvedenou v §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, je možné uvažovat o jejím uplatnění jen v případě, kdy je řízení v předmětné věci pravomocně ukončeno. V projednávaném případě však posuzování právní pozice stěžovatele pokračuje řízením o jeho žádosti o poskytnutí mezinárodní ochrany, takže k vyčerpání prostředků, které mu zákon k ochraně jeho základních práv poskytuje, dosud nedošlo. Proto nebylo třeba posuzovat ani tvrzení stěžovatele ohledně faktické nemožnosti podat odvolání proti rozhodnutí o jeho správním vyhoštění (sub IV ústavní stížnosti).
8. Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, musel předložený návrh odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí pak již Ústavní soud zvlášť nerozhodoval, neboť to vzhledem k rychlosti vydání tohoto usnesení nepovažoval za nutné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2014
Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu