ECLI:CZ:US:2014:3.US.950.14.1
sp. zn. III. ÚS 950/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila a ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. V. Š. a 2. nezl. K. Š., zastoupených Mgr. Jiřím Janouškem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 404/19, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2013 č. j. 25 Co 355/2013-903, a č. j. 25 Co 485/2013-910, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 31. 8. 2013 č. j. P 216/2009-702 Obvodní soud pro Prahu 8 zamítl návrhy stěžovatele 1, otce nezletilé K. Š. (stěžovatelka 2), a) na vydání rozhodnutí o neúčinnosti doručení rozhodnutí tohoto soudu ze dne 20. 5. 2010 č. j. P 216/2009-187, b) na změnu opatrovníka nezletilé, a c) na prominutí zmeškání lhůty k odvolání proti rozhodnutí tohoto soudu ze dne 20. 5. 2010 č. j. P 216/2009-187.
Usnesením ze dne 31. 8. 2013 č. j. P 216/2009-870 Obvodní soud pro Prahu 8 zamítl návrhy nezl. K. Š. a) na vydání rozhodnutí o neúčinnosti doručení rozhodnutí tohoto soudu ze dne 20. 5. 2010 č. j. P 216/2009-187, b) na změnu opatrovníka nezletilé, a c) na prominutí zmeškání lhůty k odvolání proti rozhodnutí tohoto soudu ze dne 20. 5. 2010 č. j. P 216/2009-187. K zamítnutí těchto návrhů přistoupil soud za situace, kdy je učinil jménem nezletilé její otec (stěžovatel) a nikoliv soudem ustanovený opatrovník, který nezletilou v řízení zastupuje (zde Úřad městské části Praha 8).
Ústavní stížností napadenými rozhodnutím ze dne 21. 11. 2013 č. j. 25 Co 355/2013-903 a č. j. 25 Co 355/2013-903 Městský soud v Praze rozhodl o odvoláních podaných proti výše uvedeným usnesením soudu prvního stupně stěžovatelem jako zástupcem nezletilé K. tak, že tato odvolání odmítl (výroky I) a o odvoláních stěžovatele tak, že (obě) usnesení soudu potvrdil (výroky II).
V odůvodnění rozhodnutí č. j. 25 Co 355/2013-903 k odmítavému výroku odvolací soud uvedl, že nezletilá je v řízení o úpravu styku zastoupena ustanoveným opatrovníkem, neboť jde o řízení, v němž by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi rodiči a dítětem, a v takovém případě otec (stěžovatel) není oprávněn podat jejím jménem odvolání jako její zástupce. Soud proto odvolání podané stěžovatelem jako zástupcem nezletilé odmítl jako odvolání podané někým, kdo k jeho podání není oprávněn. Vlastní odvolací námitky stěžovatele pak odvolací soud neshledal opodstatněnými; s podrobným zdůvodněním a odkazem na zásadu perpetuatio fori zejména odmítl námitku místní nepříslušnosti soudu a nedostatku podmínky řízení; k námitkám věcné nesprávnosti, nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí přisvědčil závěrům soudu prvního stupně s tím, že jsou správné, neboť zákonné důvody pro vyslovení neúčinnosti doručení ze spisu nevyplývají, ustanovený opatrovník svoji funkci plní a důvod pro prominutí lhůty není dán též.
V odůvodnění rozhodnutí č. j. 25 Co 355/2013-910 k odmítavému výroku odvolací soud shodně vyslovil, že pokud odvolání podal za nezletilou stěžovatel jako její zástupce, jde o odvolání podané někým, kdo k jeho podání není oprávněn. Námitky stěžovatele směřující proti usnesení, jímž byly zamítnuty návrhy nezletilé z důvodu, že je jejím jménem učinil sám a nikoliv soudem ustanovený opatrovník, posoudil odvolací soud jako nedůvodné; naopak přisvědčil soudu prvního stupně v úsudku o nemožnosti zastupování nezletilé otcem v řízení o úpravu jejího styku se stěžovatelem.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces a právo na ochranu rodičovství a rodiny dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 32 odst. 1 Listiny, jakož i právo stěžovatelky 2 na rodičovskou výchovu a péči a právo stěžovatele 1 na péči a výchovu dítěte dle čl. 32 odst. 4 Listiny.
V podrobnostech stěžovatelé uvádí, že obecné soudy vyloučily nezletilou stěžovatelku 2 z úkonů v soudním řízení, které jí náleží, a to z důvodu ustanovení "zcela nečinného opatrovníka", což mělo za následek, že "nebyla v řízení v rozhodné době (fakticky) zastoupena". Podle stěžovatelů však v případě, kdy opatrovník zůstává v rozporu se zájmy dítěte v řízení pasivní a tudíž svou nečinností zasáhne do jeho základních ústavně zaručených práv, jsou to rodiče, kteří mohou podat v zájmu dítěte opravný prostředek, byť je to "na první pohled v rozporu s §37 zákona o rodině a §26 a násl. občanského zákoníku"; jinými slovy pokud právní řád takovou situaci neupravuje, je třeba "předřadit zájmy dítěte na tom, aby v jeho zájmu byly v daném řízení činěny příslušné právní úkony". Uvádí dále, že v případě ustanoveného opatrovníka dle §37 zákona o rodině mohou nastat i případy, kdy dojde ke kolizi zájmů mezi rodiči a ustanoveným opatrovníkem; tak tomu je kupř. za situace, kdy opatrovník podá proti rodiči dítěte trestní oznámení, což má za následek nepřípustné ovlivnění opatrovníka. V této souvislosti tudíž soudům vytýkají, že měly i pro nezákonné a protiústavní jednání ustanoveného opatrovníka určit opatrovníkem jinou osobu, jejíž zájmy nejsou v rozporu se zájmy stěžovatele 1 (otce nezletilé).
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou formálních náležitostí ústavní stížnosti, nutných k jejímu meritornímu projednání, přičemž dospěl - stejně jako v usnesení ve věci týchž účastníků sp. zn. III. ÚS 2634/11, na které se odkazuje - k závěru, že ve vztahu ke stěžovateli jde návrh, jež byl učiněn včas a je přípustný; jinak je tomu však u návrhu podaného nezletilou stěžovatelkou, na něž nelze než pohlížet tak, že návrhem přípustným není.
Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti z povahy uplatněných námitek a současně ve vztahu ke stěžovatelce 2, jakož i její přípustnosti bylo rozhodující vypořádat se nejdříve s námitkou oprávněnosti zastupování nezletilé stěžovatelky 2 zákonným zástupcem (otcem nezletilé, stěžovatelem 1) v řízení před obecnými soudy za situace, kdy byl nezletilé stěžovatelce pro toto řízení (o úpravy styku nezletilé s otcem) ustanoven kolizní opatrovník dle §37 zákona o rodině.
V této souvislosti se především připomíná, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
O nesprávnost ve smyslu "protiústavnosti" jde v obecné rovině (až) tehdy, jestliže obecné soudy vyložily a aplikovaly podústavní právo způsobem, jenž výrazem flagrantního ignorování kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, který je v nauce a soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
Oproti v ústavní stížnosti vysloveným námitkám však právní názory, které byly v dané věci obecnými soudy užity, za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze.
Dle §37 odst. 1 zákona o rodině žádný z rodičů nemůže zastoupit své dítě, jde -li o právní úkony ve věcech, při nichž by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi rodiči a dítětem nebo ke střetu zájmů dětí týchž rodičů. Dle §37 odst. 2 zákona o rodině nemůže-li dítě zastoupit žádný z rodičů, ustanoví soud dítěti opatrovníka, který bude dítě v řízení nebo při určitém právním úkonu zastupovat. Tímto opatrovníkem zpravidla ustanoví orgán vykonávající sociálně-právní ochranu dětí.
Ustanovením kolizního opatrovníka oprávněné pro střet zájmů (§37 odst. 1 zákona o rodině) nadále nevykonává rodič zákonné zastoupení oprávněné (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 429/2014, též i sp. zn. 25 Cdo 4562/2008), neboť tzv. kolizní opatrovník se stává svým ustanovením zákonným zástupcem nezletilého, jenž sám v řízení pro nedostatek procesní způsobilosti jednat nemůže; opatrovník ustanovený soudem podle §37 odst. 2 a 3 zák. o rodině "může zmocnit jinou osobu k zastupování účastníka v tom rozsahu, v jakém je oprávněn za účastníka jednat" (stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR z 9. 10. 1986, Cpj 227/85, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/1987).
K otázce kolize zájmů mezi nezletilou K. (stěžovatelkou 2) a jejím otcem (stěžovatelem 1) se přitom Ústavní soud již v minulosti vyjádřil tak, že "možnost kolize zájmů stěžovatele (zde stěžovatele 1) a nezletilé K. se jeví jako pravděpodobná i v případě projednávané ústavní stížnosti, v níž jsou napadena rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto o svěření nezletilé K. do výchovy matky a stěžovateli bylo uloženo přispívat na výživu nezletilé K." (srov. usnesení sp. III. ÚS 2634/11).
Úkolem kolizního opatrovníka je hájit jen a pouze zájem nezletilého dítěte, přičemž je zjevné, že při výkonu opatrovnické funkce dochází nikoli výjimečně k tomu, že stanovisko opatrovníka je odlišné od procesního zájmu jednoho z rodičů. Výtka směřující vůči obecným soudům, že měly pro nezákonné a protiústavní jednání ustanoveného opatrovníka určit opatrovníkem jinou osobu, jejíž zájmy nejsou v rozporu se zájmy otce nezletilé, je tudíž již z povahy věci a v obecné rovině neudržitelná.
Byl-li v řízení o úpravě styku nezletilé s otcem soudem ustanoven nezletilé opatrovník, stal se ustanovený opatrovník i jejím zákonným zástupcem pro toto řízení, který mohl za nezletilou podat proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání tehdy, pokud dospěl k tomu, že je to v jejím zájmu.
V dané věci, s ohledem na obsah ústavní stížnosti, jehož těžiště spočívalo v přesvědčení o opaku, s uvážením všech rozhodných okolností věci, relevantních podání a jejich účelu v řízení, jakož i rozhodného hlediska zájmu dítěte (srov. sp. zn. I. ÚS 3304/13), Ústavní soud neshledal žádného důvodu jakkoliv oponovat závěru obou soudů, že ve vztahu k návrhům, jakož i k odvoláním, jež za nezletilou učinil její otec (stěžovatel 1), jde o návrhy podané osobou k tomu neoprávněnou, natož tento závěr, jež oba soudy též přesvědčivě zdůvodnily, považovat za jakkoliv protiústavní (ve smyslu vymezeném výše).
Uvedené je přitom plně obhajitelné i oproti námitce o nečinnosti ustanoveného opatrovníka spojené s tvrzením, že svoji funkci neplní, když jménem zastoupené nečiní procesní úkony, o nichž je stěžovatel 1 přesvědčen, že jsou v zájmu nezletilé, a tudíž podle něj jedná i v rozporu s jejími ústavními právy.
Z vyžádaného procesního spisu, jakož i úkonů kolizního opatrovníka, je zjevné, že námitka nečinnosti je založena toliko na subjektivním přesvědčení stěžovatele 1, jež však nemá objektivní základ; průkazně se z něj totiž nepodává, že by soudy ustanovený opatrovník postupoval v rozporu se zájmy nezletilé či je hájil nedostatečně. Není proto žádného důvodu nepřisvědčit soudům, zde zejména soudu prvního stupně, v jejich tvrzení, že ustanovený opatrovník nezletilé svoji funkci naopak plní řádně, když "na rozdíl od otce se účastní ústních jednání a poskytuje soudu veškerou potřebnou součinnost" (srov. usnesení č. j. P 216/2009-702).
Stojí za připomenutí, že ke shodnému závěru dospěl Ústavní soud (a to opakovaně) již dříve, když v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2009/11 vyslovil, že "kolizní opatrovník se jednání před soudem aktivně účastní ..."; "samotná skutečnost, že kolizní opatrovník podal na stěžovatele trestní oznámení, sama o sobě vylučuje jeho nečinnost, byť z pohledu stěžovatele se jedná o negativní důsledky činnosti kolizního opatrovníka"; v usnesení sp. zn III. ÚS 2634/11 pak Ústavní soud zdůraznil, že "to byl stěžovatel, který se od počátku řízení svým obstrukčním chováním vyhýbal všem ve věci řádně nařízeným ústním jednáním před soudy obou stupňů. Z připojeného spisu sp. zn. P 216/2009 také jednoznačně vyplývá, že se stěžovatel od počátku řízení snažil projednávání a rozhodování obecných soudů co nejvíce prodlužovat, aniž uvedl relevantní důvody, pro které by nemělo být v době co nejkratší řádně rozhodnuto o zásadních otázkách spojených s úpravou výchovy a výživy nezletilé K. Procesní postoj stěžovatele, který se osobně nezúčastnil ani jednoho z řady nařízených ústních jednání ve věci, ale o průběhu a výsledku řízení se osobně vždy informoval při četných nahlíženích do spisu, si nezasluhuje ochrany ze strany Ústavního soudu... Tvrzení stěžovatele, že se nemohl osobně zúčastnit projednávané věci a nemohl se rovněž vyjádřit ke všem prováděným důkazům, je uměle vykonstruované a neodpovídá skutečnosti".
Okolnost, že odvolání učinil za nezletilou její otec (stěžovatel 1), a tudíž šlo o návrhy podané osobou k tomu neoprávněnou, je tak stěžejním důvodem pro (výše dovozený) úsudek Ústavního soudu o nepřípustnosti ústavní stížnosti podané nezletilou stěžovatelkou 2, neboť je zjevné, že nezletilá nevyčerpala před podáním ústavní stížnosti všechny prostředky k ochraně svých práv, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, jestliže řádně nepodala (v zastoupení kolizním opatrovníkem) proti nyní ústavní stížností napadeným rozhodnutím obvodního soudu odvolání; to zakládá důvod pro její odmítnutí dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Za těchto okolností Ústavní soud nevyvozoval důsledky z procesních nedostatků při založení stěžovatelčina zastoupení advokátem, resp. považoval za nadbytečné činit procesní úkony k ustanovení opatrovníka nezletilé stěžovatelce pro toto řízení (shodně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2634/11).
Vyslovené argumenty k otázce zastoupení nezletilé kolizním opatrovníkem v soudním řízení, jakož i to, že není žádného důvodu na ustanoveného opatrovníka pohlížet jako na zástupce, jež jedná v rozporu se zájmy nezletilé, přitom nesvědčí toliko důvodu, pro který byl návrh stěžovatelky 2 odmítnut jako nepřípustný, ale současně též - vzhledem k obsahu ústavní stížnosti - i závěru o nedůvodnosti té části ústavní stížnosti, jež je stížností samotného stěžovatele, v důsledku čehož je namístě ji hodnotit jako návrh zjevně neopodstatněný; podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli 1 se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Ústavní soud poznamenává, že se nevyjadřuje k relevanci obecných úvah stěžovatele na téma zastoupení opatrovníkem, resp. možnosti připustit coby relevantní i jednání jiné osoby jménem zastoupeného; pro jejich uplatnění totiž tak jako tak nebyla k dispozici adekvátní věcná základna.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu