ECLI:CZ:US:2014:3.US.973.14.1
sp. zn. III. ÚS 973/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Věry Štrosové, zastoupené JUDr. Davidem Štrosem, advokátem se sídlem Národní 32, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013 č. j. 23 Cdo 4110/2011-293, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §83 odst. 2 písm. a) a §159a odst. 2 zákona č. 99/1993 Sb., občanský soudní řád, za účasti HORNBACH BAUMARKT CS spol. s r. o., se sídlem Chlumecká 2398, Praha 9, zastoupené JUDr. Vladimírem Jaškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem V Jirchářích 4, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 10. 3. 2014 (danou k poštovní přepravě dne 12. 3. 2014) se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu, a to pro tvrzené porušení základního práva na spravedlivý proces (podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. října 2010 č. j. 21 Cm 159/2009-161 uložil žalované (Hornbach Baumarkt CS spol. s r. o.), která je vedlejší účastnicí v nynějším řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky, povinnost zdržet se při svých obchodních aktivitách ve vztahu ke spotřebitelům uvádění a šíření následujícího sdělení: "To co nabízí OBI, najdete i u nás. Jen vždy až o 10 % výhodněji!" (bod I výroku), v rozsahu požadavku na zaplacení částky 5 000 Kč žalobu zamítl (bod II výroku), a ohledně požadavku na uložení povinnosti žalované, aby při užívání reklamního tvrzení uvedeného v prvním výroku tohoto rozsudku uváděla též dodatek ve znění: "Nevztahuje se na sortiment domácích potřeb, neboť Hornbach vůbec nevede sortiment domácích potřeb.", řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení.
3. K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 6. 2011 č. j. 3 Cmo 25/2011-235 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, ve výroku pod bodem II jej potvrdil (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že dříve zahájené řízení na ochranu proti nekalé soutěži ve věci sp. zn. 19 Cm 112/2009 - kde jako žalobkyně vystupuje společnost OBI Česká republika s. r. o. (dále jen "OBI") a jako žalovaná též HORNBACH BAUMARKT CS spol. s r. o., a kde bylo mimo jiné požadováno, aby se žalovaná zdržela uvádění a šíření reklamního sdělení shodného obsahu jako v dané věci - nepředstavuje ve vztahu k tomuto řízení překážku litispendence. Uvedl, že se totiž nejedná o stejný nárok vycházející z jiného skutkového základu, jak dovodil soud prvního stupně, neboť skutkový základ je týž - jde o reklamní sdělení žalované, které jak žalobkyně v této věci, tak i společnost OBI shledávají závadným. Podle vrchního soudu není opodstatněná ani úvaha, že žalobkyně považuje za nekalou obchodní praktiku skutečnost, že žalovaný určitý sortiment zboží nemá, zatímco společnost OBI se zaměřuje na údaj o cenách nižších o 10 %. I kdyby tomu tak skutečně bylo, zůstává faktem, že oba subjekty (žalobkyně a OBI) požadují, aby se žalovaný zdržel šíření tohoto sloganu jako celku, aniž by se soustředili na ten konkrétní údaj, který snad považují za závadný a nedovolený. Skutečnost, že jak společnost OBI, tak žalobkyně se domáhají shodného zdržovacího nároku, přičemž společnost OBI svou žalobu proti žalované podala dříve, znamená, že dříve podaná žaloba vytváří překážku litispendence ve vztahu k tomuto, později zahájenému řízení, pokud jde o zdržovací nárok ohledně zmíněného reklamního sloganu. Dospěl tedy k závěru, že ohledně zdržovacího nároku je dán takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, a rozsudek prvního stupně ve výroku I zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil.
4. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem dovolání stěžovatelky zamítl. V odůvodnění uvedl, že v dané věci se žalobkyně domáhala shodného zdržovacího nároku jako společnost OBI v jiném řízení (vedeném pod sp. zn. 19 Cm 112/2009). Obě žalobkyně v daných řízeních požadovaly, aby se žalovaná zdržela při svých obchodních aktivitách uvádění a šíření reklamního sdělení se zněním: "To, co nabízí OBI, najdete i u nás. Jen vždy až o 10 % výhodněji." V obou řízeních přitom byl uvedený shodný nárok požadován na základě téhož jednání žalované, a to, že žalovaná v souvislosti se svým podnikáním šíří reklamu, která obsahuje mimo jiné výše citované tvrzení. Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že v situaci, kdy se žalobkyně a společnost OBI domáhají vůči žalované shodného zdržovacího nároku, přičemž společnost OBI podala svoji žalobu proti žalované dříve, představuje dříve podaná žaloba, pokud jde o zdržovací nárok ohledně výše uvedeného reklamního sloganu, překážku litispendence ve vztahu k předmětnému později zahájenému řízení, není mu čeho vytknout. Stěžovatelka podle Nejvyššího soudu konečně namítá, že ustanovení §83 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve spojení s §159a odst. 2 o. s. ř. je protiústavní. Rozhodnutí odvolacího soudu přitom na aplikaci §159a odst. 2 o. s. ř. založeno nebylo. V případě §83 odst. 2 písm. a) o. s. ř. jde o překážku věci zahájené (litispendenci), nikoli věci rozhodnuté. O litispendenci ve smyslu §83 odst. 2 písm. a) o. s. ř. jde ve věcech ochrany práv porušených nebo ohrožených nekalým soutěžním jednáním (§53 a 54 obch. zák.), domáhají-li se další osoby, jejichž práva byla porušena nebo ohrožena stejnou nekalou soutěží, aby témuž žalovanému bylo uloženo zdržet se stejného protiprávního jednání nebo odstranit stejný závadný stav, jak to požadovala již jiná oprávněná osoba v dříve zahájeném řízení. Dovolací soud neshledal protiústavnost citovaného ustanovení, jeho účelem je totiž zabránit zjevně neopodstatněné kumulaci zdržovacích a odstraňovačích žalob s týmž nárokem, které však zachovává právo dotčeného subjektu uplatnit vůči zasahujícímu subjektu nároky z téhož jednání, např. na náhradu škody či jiné zdržovací nebo odstraňovací nároky.
II.
Argumentace stěžovatelky, vyjádření účastníků řízení a replika
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá především následující. V téže věci se na počátku domáhala vydání předběžného opatření a městský i vrchní soud jí vyhověly, a to přesto, že proti usnesení o nařízení předběžného opatření podala žalovaná odvolání, ve kterém opětovně namítala překážku věci zahájené s řízením sp. zn. 19 Cm 112/2009. Posléze však stejný vrchní soud konstatoval existenci překážky litispendence (až) v rámci rozhodování o odvolání proti meritornímu rozsudku. Vrchní soud tak podle stěžovatelky pochybil, pokud se překážkou věci zahájené nezabýval již v řízení o předběžném opatření a konstatoval ji až v rámci řízení o odvolání proti meritornímu rozsudku. V tomto smyslu je pak rozhodnutí vrchního soudu překvapivé. Dále stěžovatelka namítla, že podmínky §83 odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyly splněny, neboť se v daném řízení nejednalo o žalobu vycházející z téhož jednání nebo stavu a nebyly požadovány ani stejné nároky. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Zatímco žalobcem a oprávněným subjektem v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 159/2009 byla stěžovatelka jakožto spotřebitelka, v řízení sp. zn. 19 Cm 112/2009 byla žalobkyní společnost OBI, tedy soutěžitel. Překážka ve věci zahájené dána nebyla i proto, že v řízení sp. zn. 19 Cm 112/2009 společnost OBI považovala za nekalé tvrzení žalovaného o cenách nižších vždy o 10 %, zatímco v řízení o žalobě stěžovatelky byla žalobním argumentem ta skutečnost, že vedlejší účastník určitý sortiment zboží vůbec nemá; uplatněný nárok tedy evidentně nevycházel z týchž skutkových okolností.
6. Stěžovatelka rovněž navrhla zrušit ustanovení §83 odst. 2 písm. a) a §159a odst. 2 o. s. ř. V důsledku předmětných ustanovení podle stěžovatelky nastává nepřípustná situace, kdy jsou procesní práva určitého subjektu, který se cítí poškozen určitým nekalosoutěžním jednáním, vyloučena tím, že jiný subjekt (soutěžitel nebo spotřebitel) již vůči stejnému žalovaného uplatnil své nároky zdržovací nebo odstraňovací žalobou. Jiný soutěžitel nebo spotřebitel vůbec nemusí vědět, že nároky ze stejného nekalosoutěžního jednání byly dříve uplatněny jiným subjektem a v podstatě se o této skutečnosti ani nemá možnost žádným způsobem dozvědět, přičemž soud rozhodující o věci následně shledá překážku litispendence, zastaví řízení a žalobci uloží, aby žalovanému uhradil náklady řízení; takový postup je v rozporu se spravedlností. Ani instituty jako jsou přistoupení dalšího účastníka dle §92 o. s. ř. a vedlejšího účastenství dle §93 o. s. ř. žalujícímu subjektu dostatečně a řádně nezaručují právo na soudní ochranu. Soud může připustit výlučně na návrh žalobce, aby do řízení přistoupil další účastník. Předpokladem vedlejšího účastenství je to, že účastník musí souhlasit s tím, aby určitá třetí osoba na jeho straně vystupovala jako vedlejší účastník. Navíc, i kdyby žalobce umožnil dalším subjektům účast na řízení, je vedení řízení v podstatě v jeho moci. Napadená ustanovení porušují právo na spravedlivý proces a přístup k soudu.
7. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na argumentaci obsaženou v odůvodnění napadeného usnesení.
8. Vedlejší účastnice (žalovaná) uvedla ve vyjádření k ústavní stížnosti následující. Stěžovatelka se situuje do pozice neinformované spotřebitelky, která nemohla mít ani tušení o dříve zahájeném sporu mezi vedlejší účastnicí a společností OBI pro totéž nekalosoutěžní jednání, což má zakládat paradoxní situaci jejího potrestání v podobě uložení povinnosti hradit náklady řízení vedlejší účastnici. O takový případ však nejde, protože stěžovatelka věděla o dřívějším řízení sp. zn. 19 Cm 112/2009, neboť stěžovatelka má stejného advokáta jako žalobkyně OBI v řízení sp. zn. 19 Cm 112/2009 (a jde o jejího manžela) a nynější řízení bylo zahájeno účelově poté, co se žalobkyni OBI nepodařilo docílit vydání předběžného opatření v řízení sp. zn. 19 Cm 112/2009. Vedlejší účastnice uvádí, že stěžovatelka fakticky brojí proti tomu, že se vrchní soud při rozhodování o návrhu na předběžné opatření údajně nezabýval překážkou litispendence, ovšem nynější stížnost stěžovatelka směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy proti rozhodnutí, kterému předmětný postup vrchního soudu ani bezprostředně nepředcházel. Nepravdivá je námitka stěžovatelky, že vedlejší účastnice namítla překážku litispendence v odvolání proti usnesení o nařízení předběžného opatření, ve skutečnosti totiž tehdy námitku litispendence nevznesla. Tvrzení stěžovatelky o různých skutkových základech mezi nynějším řízením a řízením sp. zn. 19 Cm 112/2009 neodpovídají skutečnosti. V obou těchto řízeních je totiž žalující stranou tvrzena nejen nekalost údaje o nižších cenách vždy o 10 %, ale i tvrzení, že vedlejší účastnice určitý sortiment nemá. Ostatně tato skutečnost jednoznačně vyplývá z žaloby v nynější věci a ve věci sp. zn. 19 Cm 112/2009 a vedlejší účastnice cituje příslušné části žalob. Následně se vedlejší účastnice vyjádřila k namítanému rozporu napadených ustanovení občanského soudního řádu s ústavním pořádkem. Dospěla k závěru o existenci legitimního cíle odstranit kumulace stejných zdržovacích a odstraňovacích nároků z téhož jednání vůči témuž žalovanému při zachování jiných nároků z titulu nekalé soutěže (přiměřené zadostiučinění, náhrada škody, bezdůvodné obohacení). V případě, kdy by žalobce nevěděl a ani nemohl vědět o tom, že bylo již dříve zahájeno řízení z téhož jednání vůči témuž subjektu s týmž nárokem, nemusí automaticky dojít k tomu, že by takovému žalobci byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, ale lze použít např. §150 o. s. ř.
9. Stěžovatelka v replice uvedla následující. Setrvává na svých námitkách a cituje část odvolání vedlejší účastnice proti usnesení o nařízení předběžného opatření se závěrem, že vedlejší účastnice v něm uplatnila námitku překážky litispendence, a přesto se touto námitkou vrchní soud nezabýval a později rozhodl překvapivě v podobě zastavení řízení. Pokud vedlejší účastnice cituje příslušné části žalob ze srovnávaných řízení, vytrhuje je podle stěžovatelky z kontextu. Není pravdivé tvrzení vedlejší účastnice, že stěžovatelka zpochybňuje nejen absenci určitého zboží, ale i skutečnost, že by vedlejší účastník byl o 10 % levnější. Nárok stěžovatelky tedy evidentně nevychází z týchž skutkových okolností a ve věci není dána překážka litispendence. Stěžovatelka dále uvádí, že samotné zabránění možnosti domáhat se svého práva ve vztahu k nárokům zdržovacím/odstraňovacím (a vůbec vykonávat jakýkoli vliv na již otevřené litispendenční řízení) je v rozporu s ústavním pořádkem. Podle názoru stěžovatelky je nutné zohlednit situaci, kdy bude žaloba na zdržení se protiprávního jednání nebo o odstranění závadného stavu zamítnuta, např. v důsledku toho, že žalobce nepostupuje v rámci řízení tak, jak by měl, nepředkládá dostatečné důkazy k prokázání svých tvrzení, přičemž v důsledku nesprávného postupu žalobce bude žaloba zamítnuta a posléze je rozsudek pro každého závazný podle §159a odst. 2 o. s. ř. jako res iudicata. I kdyby žalobce umožnil dalším poškozeným subjektům účast na řízení, je vedení řízení v podstatě plně v moci žalobce. Jiné instituty (přistoupení dalšího účastníka, vedlejšího účastenství, spojení věcí, a ani existence nároku na náhradu škody, přiměřené zadostiučinění či vydání bezdůvodného obohacení) nezaručují řádné uplatnění práv jiných soutěžitelů a spotřebitelů. Stěžovatelka nesouhlasí s tvrzeními vedlejší účastnice, že dotčená úprava sleduje legitimní cíl - zabránit "zbytečné" kumulaci zdržovacích a odstraňovačích žalob. Ustanovení §150 o. s. ř. je pouze výjimečně použitelným a záleží na úvaze soudu.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
10. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou coby účastnicí v řízení před obecnými soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K tomu je oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
12. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v řízení před orgány veřejné moci, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
13. Samotná ústavní stížnost je pak především opakováním v argumentaci stěžovatelky, s níž už se soudy dostatečně vypořádaly. Proto je namístě - pro stručnost - odkázat na jejich argumentaci. Ústavní soud poukazuje i na novelu zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013. V důsledku této novely zní nyní ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu následovně: "(3) Usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné." Tudíž tato úprava umožňuje Ústavnímu soudu odmítnout ústavní stížnost jen s takovým odůvodněním, ve kterém by byl pouze uveden zákonný důvod odmítnutí [v nynějším případě §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Vychází se z předpokladu, že v takovém případě se Ústavní soud ztotožnil (z ústavněprávních hledisek) s názory soudů nižších stupňů, které přitom byly adekvátně a přesvědčivě odůvodněny. Tak tomu je i v nynější věci.
14. V konkrétnostech Ústavní soud dodává následující. Stěžovatelka namítla, že zastavení řízení pro překážku věci zahájené, učiněné až v rozsudku vrchního soudu rozhodujícím proti meritornímu rozsudku soudu prvního stupně, je překvapivé v tom smyslu, že takto měl vrchní soud rozhodnout již v usnesení rozhodujícím o odvolání proti nařízení předběžného opatření městským soudem; to hlavně v kontextu, že vedlejší účastnice v odvolání proti nařízení předběžného opatření námitku věci zahájené uváděla (což ovšem vedlejší účastnice ve vyjádření k ústavní stížnosti rozporuje). Ústavní soud k tomu nejprve přisvědčuje vedlejší účastnici, že jakkoli použila ve svém tehdejším odvolání (proti usnesení o nařízení předběžného opatření) slova jako "uplatnění stejného nároku jako v řízení zdejším..." a "shodnost požadovaných nároků" (čímž argumentuje stěžovatelka), pak v jiném kontextu než že by vznesla námitku překážky věci zahájené. Vedlejší účastnice totiž takto argumentovala v meritu věci - na podporu názoru o neexistenci prvků nekalé soutěže v žalovaném jednání (srov. č. l. 29 až 30) a o neztělesnění tzv. průměrného spotřebitele v podobě stěžovatelky (č. l. 39). Podle svého obsahu ani formy se proto nejednalo o námitku překážky věci zahájené. Dále nelze klást rovnítko mezi rozhodnutí odvolacího soudu proti rozsudku soudu prvního stupně v meritu věci a mezi rozhodnutí odvolacího soudu proti usnesení o nařízení předběžného opatření. Zrychlenou, zjednodušenou a jen prozatímní povahu řízení o předběžném opatření, která nepředurčuje průběh řízení ve věci samé, přiléhavě vysvětlil právě vrchní soud v usnesení rozhodujícím o odvolání proti nařízení předběžného opatření (č. l. 61). Jinými slovy, pokud vrchní soud v řízení o předběžném opatření nevyslovil názor o překážce věci zahájené, nevylučovalo to (nemohlo to objektivně vyvolávat ve stěžovatelce očekávání), že později - po hlubším uvážení věci v rámci řízení o meritu věci (včetně srovnání obou věcí vedených ve stejné době u soudů) - dospěje k názoru opačnému. Takovýto postup nelze považovat za porušení některé z kautel práva na spravedlivý proces.
15. Dále stěžovatelka namítla, že podmínky §83 odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyly splněny, neboť zatímco žalobkyní v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 159/2009 byla stěžovatelka jakožto spotřebitelka, v řízení sp. zn. 19 Cm 112/2009 byla žalobkyní společnost OBI, tedy soutěžitel. Této námitce však nelze přisvědčit již proto, že osobou, jejíž práva mohou být porušena či ohrožena nekale soutěžním jednáním (východiskem pro hodnocení) - a na které tak souhrnně (bez diferenciace) dopadá §83 odst. 2 písm. a) o. s. ř. - může být jak (jiný) soutěžitel, tak zároveň spotřebitel.
16. Stěžovatelka však namítá nenaplnění podmínek §83 odst. 2 písm. a) o. s. ř. hlavně proto, že žalobkyně společnost OBI považovala za nekalé tvrzení žalovaného o cenách nižších vždy o 10 %, zatímco stěžovatelka argumentovala, že vedlejší účastnice určitý sortiment zboží vůbec nemá; uplatněný nárok tedy evidentně nevycházel z týchž skutkových okolností. Touto námitkou se však soudy (vrchní a nejvyšší) zabývaly a racionálně ji zodpověděly. Ústavní soud přitom není povolán zkoumat, který z konkurujících názorů je nejvíce racionální (míra racionality); možnosti ústavněprávního přezkumu se vyčerpávají posouzením, zda názor obecného soudu lze považovat za racionální, a tudíž nikoli libovolný či svévolný nebo jinak extrémně chybný. Stěžovatelka v řízení o ústavní stížnosti uvádí, že není pravdivé tvrzení vedlejší účastnice, že stěžovatelka zpochybňovala v žalobě nejen absenci určitého zboží, ale i skutečnost, že by vedlejší účastník byl o 10 % levnější. Zde však Ústavní soud dává za pravdu vedlejší účastnici. To plyne již z žaloby (viz např. č. l. 3, 5 či 6: "Žalobkyně, která se seznámila s předmětným reklamním tvrzením, ze kterého jako běžná spotřebitelka usoudila, že to co nabízí Obi, Bauhaus i Baumax najde bez problémů v marketu Hornbach žalovaného, a ještě svému rodinnému rozpočtu ušetří slibovaných deset procent...Jedná se o jednání, které ve spotřebiteli vyvolává dojem, že žalovaný má to co mají ostatní soutěžitelé uvedení v reklamním tvrzení, a že navíc spotřebitel ušetří částku v desítce procent... uvádí nepravdivé informace o tom, že žalovaný má stejný sortiment jako subjekt uvedený v naříkaném reklamním tvrzení, a nota bene je žalovaný vždy levnější a výhodnější než ostatní konkurenti/soutěžitelé, a to o oněch až ale vždy 10 procent... stejně tak je zlehčování nepravdivé tvrzení o tom, že "to co najdete jinde" je u žalovaného vždy a vždy až o 10% výhodnější..." (a další). Ostatně to, že stěžovatelka napadala i cenovou relaci, plyne též z petitu žaloby (který vztáhla na celé reklamní tvrzení, zahrnující jak existenci zboží, tak cenovou relaci), na což přiléhavě poukázal vrchní soud. Rovněž část žaloby společnosti OBI v řízení sp. zn. 19 Cm 112/2009 (kterou cituje vedlejší účastnice na str. 7 vyjádření a stěžovatelka na str. 6 repliky) je vyložitelná tak, že rozporuje nejen cenovou relaci, ale i existenci zboží ("Je jasné, že žalovaný nemůže objektivně mít v nabídce naprosto identické položky jako žalobce, a tedy tvrzení ´to, co nabízí....najdete i u nás´ je zavádějící..."). Taková interpretace žaloby společnosti OBI ze strany odvolacího a dovolacího soudu přitom koresponduje i s petitem žaloby společnosti OBI, která totiž napadá reklamu jako celek, tedy i v její části týkající se toliko existence zboží. Ostatně pokud by se stěžovatelka skutečně domnívala, že v žalobě skutkově tvrdí něco jiného než žalobkyně OBI (a z tohoto důvodu byla názoru o neexistenci překážky věci zahájené), pak by neměla důvodu to neuvést již v žalobě. To však neučinila, i když si byla vědoma již v té době zahájeného řízení o žalobě společnosti OBI a rizika zastavení řízení pro překážku litispendence, pročež na tomto poli i preventivně argumentovala, ovšem nikoli odlišným skutkovým základem, nýbrž odlišným petitem [viz č. l.: "Tento návrh je podáván s odlišným žalobním návrhem (tj. odlišným žalobním petitem), a tudíž je vyloučena totožnost věci ve smyslu výše uvedeného, a proto je i vyloučena překážka litispendence."]. Odlišným skutkovým základem počala stěžovatelka argumentovat patrně až v souvislosti s usnesením městského soudu o nařízení předběžného opatření, které totiž takto bylo odůvodněno.
17. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
V.
Posouzení akcesorického návrhu podle §74 zákona o Ústavním soudu
18. Stěžovatelka rovněž navrhla zrušit ustanovení §83 odst. 2 písm. a) a §159a odst. 2 o. s. ř. Protiústavní význam těchto ustanovení stěžovatelka prvně shledává v tom, že jiný soutěžitel nebo spotřebitel vůbec nemusí vědět, že nároky ze stejného nekalosoutěžního jednání byly dříve uplatněny jiným subjektem, přičemž soud, rozhodující o věci následně, shledá překážku litispendence, zastaví řízení a žalobci uloží, aby žalovanému uhradil náklady řízení, což je v rozporu se spravedlností.
19. Ústavní soud uvádí, že jednotlivci, tedy na rozdíl od ostatních subjektů vyjmenovaných v ustanovení §64 odst. l zákona o Ústavním soudu, přiznává zákon o Ústavním soudu oprávnění podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení jen výjimečně, a to za současného splnění všech podmínek uvedených v ustanovení §74 ("Spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis."). Stěžovatelka protiústavní význam zákona shledává v tom, že se v pořadí druhý (a případně následující) žalobce nemusí o podání první žaloby dozvědět (a přesto je mu pak případně uložena náhrada nákladu žalovaného). Nicméně
tato - podle stěžovatelky protiústavní - skutečnost v nynější věci nenastala, neboť stěžovatelka již v žalobě uváděla, že jí je známo podání žaloby společnosti OBI učiněné před podáním stěžovatelčiny žaloby. Jinými slovy, v nynější věci nebyl aplikací napadeného zákona vyvolán (aktivizován) stěžovatelkou tvrzený protiústavní význam, a proto je třeba dovodit, že u stěžovatelky nejsou splněny podmínky §74 zákona o Ústavním soudu, stěžovatelka tedy v tomto směru není aktivně legitimována k podání takového návrhu, a Ústavní soud proto musel její návrh v této části podle §43 odst. l písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout. Nadto Ústavní soud poukazuje na přiléhavou argumentaci vedlejší účastnice o možnosti ústavně konformní aplikace daných ustanovení ve spojení s §150 o. s. ř., které umožňuje přihlédnout ke konkrétním okolnostem té které věci za účelem odstranění tvrdosti ustanovení občanského soudního řádu regulujících institut náhrady nákladů řízení.
20. Další protiústavní význam napadených ustanovení stěžovatelka vidí v odepření práva na přístup k soudu, neboť vstup dalších soutěžitelů a spotřebitelů do prvně zahájeného řízení (skrze přistoupení podle §92 o. s. ř. či vedlejšího účastenství podle §93 o. s. ř.) závisí na vůli žalobce, a proto nemusí být úspěšný. Rozsudek je pro jiné soutěžitele a spotřebitele závazný i přesto, že může dojít k zamítnutí žaloby proto, že žalobce neunesl důkazní břemeno či jinak postupuje nekvalifikovaně, anebo dokonce neseriózně apod. Navíc, i kdyby žalobce umožnil dalším poškozeným subjektům účast na řízení, bylo by vedení řízení plně v moci žalobce.
21. Ústavní soud k tomu uvádí, že úvaha uvedená v bodu 20 tohoto usnesení (o omezené aktivní legitimaci stěžovatelů k návrhu na zrušení právního předpisu) platí i zde. Stěžovatelka totiž demonstruje možné negativní důsledky napadeného zákona, aniž by ovšem tvrdila, že tyto v jejím případě nastaly. Tak kupříkladu neuvádí, že by se marně domáhala vstupu do řízení, v němž je žalobkyní společnost OBI (stěžovatelka např. neuvádí, že vstoupila do řízení jako vedlejší účastnice, avšak pro nesouhlas společnosti OBI - kterou má zastupovat stejný advokát jako v případě stěžovatelky - byla její účast ukončena). Podobně stěžovatelka ani neuvádí, že by společnost OBI (zastoupena stejným advokátem jako stěžovatelka) postupovala v řízení nekvalifikovaně či neseriózně, kupř. s vyústěním do pravomocného zamítnutí žaloby, a že by proto nemožnost její účasti na řízení pro ni značila hmotněprávní újmu v tom, že nedocílila toho, co žalobou sledovala. Stěžovatelka nic konkrétního ohledně výsledku žaloby společnosti OBI neuvádí. Ústavní soud jen připomíná své zjištění, že žalobkyně OBI byla v řízení úspěšná, neboť Městský soud v Praze (rozsudkem ze dne 12. 12. 2011 č. j. 19 Cm 112/2009/2009-350) rozhodl, mimo jiné, že žalovaná společnost je povinna zdržet se při svých obchodních aktivitách, ve vztahu ke spotřebitelům, uvádění a šíření následujícího sdělení: "To co nabízí OBI, Bauhaus a Baumax, najdete i u nás, jen vždy až o 10 % výhodněji!". K odvolání žalované (vedlejší účastnice v nynějším řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 8. 2012 č. j. 3 Cmo 138/2012-454 rozsudek soudu prvního stupně změnil, jen co se týče výše nákladů řízení, a dovolání žalované Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. 23 Cdo 536/2013 odmítl. Z toho plyne, že to, co stěžovatelka žalobou sledovala (zdržení se nekalosoutěžního jednání v podobě příslušné reklamy), dosáhla již žalobkyně OBI (jako v pořadí první), tedy v podstatě "za stěžovatelku"; aplikace napadeného zákona, v podobě nemožnosti vést řízení samostatnou žalobou, tudíž pro stěžovatelku v konkrétním případě k odepření ochrany jejích hmotných práv (stěžovatelčinou žalobou sledované) ve výsledku neznačilo.
22. Ústavní soud tak resumuje, že v nynější věci nebyl aplikací napadeného zákona vyvolán (aktivizován) stěžovatelkou kritizovaný význam zákona (jí kritizované možné důsledky zákona). Přezkum ústavnosti právního předpisu, na jehož základě bylo vydáno ústavní stížností napadené rozhodnutí, vymezuje možný rozsah námitek stěžovatele legitimovaného podle §64 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu. Nemohlo být proto podnětem pro abstraktní kontrolu ústavnosti předmětných ustanovení občanského soudního řádu, nýbrž rozsah přezkumu byl limitován právě předmětem napadeného rozhodnutí a postavení stěžovatelky v řízení, ze kterého toto rozhodnutí vzešlo. Ústavní soud proto nemohl posuzovat námitky stěžovatelky v podobě presumovaných zásahů do postavení hypotetických účastníků takového civilního řízení (koluzivní případ), nýbrž mohl s ohledem na konkrétní ústavní stížnost konkrétní stěžovatelky hodnotit jen to, v jakém postavení v takovém řízení byla právě stěžovatelka (viz blíže sub 14 až 16) a zda byla přímo, bezprostředně a osobně takovými možnými vadami dotčena. Proto je třeba uzavřít, že u stěžovatelky nebylo shledáno naplnění podmínek §74 zákona o Ústavním soudu, a Ústavní soud proto musel její návrh i v této části podle §43 odst. l písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu