ECLI:CZ:US:2014:3.US.981.14.1
sp. zn. III. ÚS 981/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Pavly B. (jedná se o pseudonym) a Petra B. (jedná se o pseudonym), zastoupených JUDr. Radkem Kellerem, advokátem, AK se sídlem Jaselská 23, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2013 č. j. 5 To 428/2013-453 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 8. 8. 2013 č. j. 2 T 199/2012-425, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhali zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů v části týkající se náhrady škody poškozeným.
Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Okresní soud v Hodoníně uznal obžalovaného M. J. vinného trestným činem usmrcení z nedbalosti podle ustanovení §143 odst. 1 a 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil (stručně vyjádřeno) tím, že dne 14. 12. 2011 kolem 20.54 hod. v obci D. se plně nevěnoval řízení, nesledoval dostatečně situaci v provozu a nepřizpůsobil rychlost jízdy všem okolnostem, které je možno předvídat, v důsledku čehož v prostoru křižovatky silnic č. 431 a 4254 s ulicí Nádražní přehlédl chodce Jana B. (jedná se o pseudonym), do kterého narazil; jmenovaný utrpěl vícečetná poranění tělesných orgánů nezbytných a důležitých pro život, kterým dne 16. 12. 2011 podlehl. Okresní soud po provedeném dokazování posoudil míru spoluzavinění obžalovaného a poškozeného na vzniku dopravní nehody a s přihlédnutím ke všem okolnostem ji stanovil v poměru 30 % : 70 %. I s ohledem na vysokou míru spoluzavinění poškozeného okresní soud uložil obžalovanému trest odnětí svobody ve výměře jednoho roku s podmíněným odkladem jeho výkonu po zkušební dobu v délce jednoho roku a trest zákazu řízení všech druhů motorových vozidel po dobu osmnácti měsíců. Soud dále zavázal obžalovaného povinností zaplatit na náhradě škody poškozeným Petrovi B. a Pavle B., rodičům oběti dopravní nehody, částku 72 000 Kč každému z nich, České průmyslové zdravotní pojišťovně částku 28 344 Kč a České republice, Krajskému ředitelství policie Jihomoravského kraje, částku 6 019 Kč; se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal všechny poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně se obžalovaný ani státní zástupce neodvolali, odvolání podali pouze stěžovatelé. Jejich odvolání směřovalo do výroku o náhradě škody a částečně i do výroku o vině, neboť nesouhlasili se stanovením míry spoluzavinění jejich syna na dopravní nehodě. Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením jejich odvolání zamítl jako nedůvodná.
V ústavní stížnosti stěžovatelé vytkli obecným soudům, že svoje rozhodnutí, pokud šlo o míru spoluzavinění jejich syna na dopravní nehodě, řádně neodůvodnily, nevyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů. Stěžovatelé připustili, že jejich syn měl svůj podíl na dopravní nehodě, dle jejich názoru, opírajícího se o rychlost pohybu vozidla v době střetu s chodcem, nemohlo být jeho spoluzavinění vyšší než padesátiprocentní.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů, v rozsahu stěžovateli vymezeném, z hlediska tvrzeného porušení jejich ústavně zaručených práv a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud respektuje postavení poškozeného jako samostatné strany v trestním řízení s poměrně širokými procesními právy, nicméně dává též najevo, že výkon těchto práv je třeba vždy sladit s účelem trestního řízení, především jeho veřejnoprávním charakterem a výlučným postavením státního zastupitelství (čl. 80 Ústavy). Ústavní soud proto na práva poškozeného v trestním řízení nahlíží pod zorným úhlem čl. 39 a čl. 40 Listiny, z nichž lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Proto i adhezní řízení, byť je integrální součástí meritorního trestního řízení, má v jistém smyslu pouze akcesorickou povahu a výkon práv poškozeného může být realizován jen v jeho limitech, poškozený např. může napadnout trestní rozsudek odvoláním pouze ve výroku, který se přímo dotýká (tj. pro nesprávnost výroku o náhradě škody nebo proto, že takový výrok chybí), nikoliv v jeho dalších částech (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 570/99 ze dne 12. 6. 2001, N 87/22 SbNU 227, usnesení sp. zn. I. ÚS 249/2000 ze dne 27. 9. 2000, U 34/19 SbNU 303 a další). V případě, kdy soud v adhezním řízení rozhodne o náhradě škody a poškozený s tímto rozhodnutím nesouhlasí, je Ústavní soud oprávněn zasáhnout, to však pouze v případě extrémního porušení nejdůležitějších zásad spravedlivého řízení ke škodě poškozeného, např. v případě arbitrárního či nadmíru formalistického, resp. svévolného postupu obecného soudu (usnesení sp. zn. II. ÚS 607/12 ze dne 1. 3. 2012, dostupné v el. podobě na http:/nalus.usoud.cz).
Žádné z výše uvedených pochybení Ústavní soud v postupu a rozhodnutí Okresního soudu v Hodoníně, jakož i Krajského soudu v Brně neshledal. Z napadeného rozsudku je zřejmé, že úvahy soudu prvního stupně o přednehodovém ději a o míře zavinění obou účastníků dopravní nehody se opíraly o provedené důkazy, na jejichž základě soud přijal skutkové závěry a právní závěry. Rozsudek Okresního soudu v Hodoníně o vině a trestu obžalovaného nabyl právní moci a Ústavnímu soudu nepřísluší, aby ho v rámci řízení o ústavní stížnosti poškozených v tomto rozsahu přezkoumával. Jeho úkolem bylo pouze ověřit, zda rozhodnutí soudu o výši nároku na náhradu škody poškozených je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala, tj. zda výše přiznané náhrady škody odpovídala míře podílu, kterým se obžalovaný podílel na dopravní nehodě. V tomto směru neshledal nic, co by ho opravňovalo ke kasaci napadeného rozsudku ve výroku napadeném stěžovateli, neboť Okresní soud v Hodoníně zavázal obžalovaného povinností zaplatit stěžovatelům, kteří - každý z nich - uplatnili nárok na náhradu škody ve výši 240 000 Kč, částku, která odpovídá 30 % z uplatněné částky.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2014
Jan Musil, v. r.
předseda senátu