ECLI:CZ:US:2014:4.US.1022.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1022/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., t.č. Věznice Mírov, zastoupeného JUDr. Petrem Dítětem, LL.M., advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 19, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 1354/2013-27 ze dne 11. prosince 2013, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 59/2013-869 ze dne 28. srpna 2013 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 39 T 5/2013-792 ze dne 27. května 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), principu presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny, článku 6 odst. 2 Úmluvy a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 39 T 5/2013 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 39 T 5/2013-792 ze dne 27. května 2013 byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že dne 13. dubna 2012 v době poledních až časně odpoledních hodin v bytě v pátém patře domu na ulici D v P., kde bydlel s rodiči, v hádce v úmyslu usmrtit silně zmáčkl rukou nebo rukama krk jeho matky Hany K. (jedná se o pseudonym - dále jen "poškozená"), čímž došlo ke ztížení až znemožnění dýchání, k poruše zásobení zejména mozku krví s kyslíkem a dalšími živinami, což vedlo k poruše vědomí a v důsledku déletrvajícího zmáčknutí krku až ke smrti udušením. V důsledku uvedeného zmáčknutí krku také vznikla drobná ložiska tečkovitého zhmoždění kůže na levé přední části krku, zlomenina pravého horního rohu štítné chrupavky, prokrvácení podkoží i hlouběji uložených měkkých tkání krku, přecházející i do oblasti levé klíční kosti, a prokrvácení horní části pravého laloku štítné žlázy. Za to byl stěžovatel odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 13 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byl stěžovatel zavázán nahradit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky způsobenou škodu ve výši 425,- Kč. Odvolání stěžovatele a jeho družky R. S. Vrchní soud v Olomouci usnesením č. j. 5 To 59/2013-869 ze dne 28. srpna 2013 podle §256 tr. řádu zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 6 Tdo 1354/2013-27 ze dne 11. prosince 2013 podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
Stěžovatel má podle ústavní stížnosti za to, že provedeným dokazováním v rámci řízení u nalézacího soudu nebyly zjištěny nepochybným způsobem takové skutečnosti, které by opravňovaly závěr o vině stěžovatele, a proto podle stěžovatele nalézací soud, případně soud odvolací, měl rozhodnout v souladu se zásadou in dubio pro reo a stěžovatele zprostit v celém rozsahu obžaloby.
Podle stěžovatele je v daném případě mnoho rozporů a nejasností, přičemž ani jeden z provedených důkazů neprokazuje, byť částečně, přímo či nepřímo, jednání stěžovatele, a tedy ani jeden z provedených důkazů nesvědčí pro závěr o vině stěžovatele. Podle stěžovatele obecné soudy v rámci hodnocení důkazů některé provedené důkazy opominuly, nebo své skutkové závěry o vině stěžovatele opřely pouze o některé provedené důkazy, když některé provedené důkazy nevyhodnotily ve prospěch stěžovatele i přes to, že v žádném ohledu neprokazují vytýkané jednání čí vinu stěžovatele, a důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele zcela pominuly.
Stěžovatel namítá, že nebyl proveden především důkaz v podobě biologických vzorků z igelitové tašky, kterou měla poškozená přes hlavu v době, kdy byla nalezena manželem poškozené. Kdyby totiž podle stěžovatele byly zajištěny vzorky z této tašky, a to včetně pachových stop, mohla se potvrdit tvrzení stěžovatele, že není pachatelem, když je zřejmé, že pokud by na igelitové tašce biologické vzorky, včetně pachových stop, nebyly, nemohl by být stěžovatel pachatelem. Naproti tomu tvrzení soudu a orgánů činných v trestním řízení, že by na igelitové tašce stopy zcela nepochybně byly, je podle stěžovatele tvrzení nepodložené. Pokud pak by se vzorky a stopy na tašce nenašly, nepochybně by to podle stěžovatele vyloučilo stěžovatele z okruhu možných pachatelů.
Celé trestní řízení bylo podle ústavní stížnosti navíc zatíženo vadou spočívající v tom, že nebyly provedeny důkazy, které by jednoznačně identifikovaly osobu stěžovatele s osobou pachatele. V zájmu fair procesu podle stěžovatele není možné dovodit závěr o vině jen na základě výpovědi jednoho svědka, kdy tato výpověď nebyla ověřena např. vyšetřovacím pokusem, aby se tak tvrzení svědka potvrdilo, když naproti tomu nebyly provedeny důkazy, které by mohly vyloučit stěžovatele z osob možných pachatelů.
Podle stěžovatele v projednávané věci vedle sebe stojí několik verzí, přičemž soud se zcela bez dalšího důkazu přiklonil k verzi, že pachatelem je stěžovatel, i když zde stejně tak existuje rovnocenná verze, že pachatelem je otec stěžovatele, manžel poškozené, který měl rovněž časté spory s poškozenou, docházelo mezi nimi k častým hádkám a napadání a navíc má podobný hlas jako stěžovatel. Přes to podle stěžovatele dokazování ze strany orgánů činných v trestním řízení a soudu v tomto směru vůbec neproběhlo a soudy tuto verzi vůbec nevzaly v potaz. V této souvislosti stěžovatel namítá, že dle ustálené judikatury Ústavního soudu, lze-li v trestní věci dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější a nedodržením této povinnosti porušuje soud princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny.
Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 39 T 5/2013 dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně připomíná, že podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") představuje soudní orgán ochrany ústavnosti. Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů a není jim ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném tr. řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v §125 tr. řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu, jak již ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích, toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. IV. ÚS 23/93, publikovaný N 28 SbNU 1/219).
Podle zjištění Ústavního soudu se obecné soudy věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o spáchání stíhaného trestného činu osobou stěžovatele. Postupovaly přitom v souladu s hmotněprávními i procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a zcela dostatečně odůvodnily. Pouze za předpokladu, že by hodnocení jiných provedených důkazů nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností a stěžovatel byl uznán vinným při neprovedení jím navržených důkazů, došlo by k porušení zásady in dubio pro reo. V projednávaném případě však taková situace nenastala a stěžovatel žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv, neuvedl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti opakovaně předkládá své námitky, s nimiž se vypořádaly obecné soudy v řízení o věci samé a především v rámci odvolacího řízení, a v rozsahu relevantním pro dovolací přezkum též v řízení dovolacím. Stěžovatel nepředložil novou argumentaci a svoji ústavní stížnost založil výhradně na nesouhlasu s napadenými rozhodnutími přes to, že obecné soudy se s jeho námitkami, resp. jimi dotčenými skutečnostmi, naprosto srozumitelně, jasně, dostatečně a též opakovaně vypořádaly. To platí mimo jiné též o vypořádání se s ostatními možnými skutkovými verzemi stíhaného trestného činu.
Podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2014
Vladimír Sládeček v.r.
Předseda IV. senátu Ústavního soudu