ECLI:CZ:US:2014:4.US.1026.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1026/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Marie Strádalové, zastoupené JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2013 č. j. 17 Co 450/2013-111 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 4. 2013 č. j. 22 C 154/2011-88, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 23. 4. 2013 č. j. 22 C 154/2011-88 žalobu stěžovatelky proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") o náhradu škody (o zaplacení 21 000 Kč s úroky z prodlení) zamítl. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že stěžovatelka vstoupila jako komanditistka do společnosti Joint Invest Action, k. s., do níž v této souvislosti vložila celkem 21 000 Kč, a to vklad 20 000 Kč a emisní ážio 1 000 Kč. Dne 19. 3. 1997 bylo zahájeno trestní stíhání komplementářů této společnosti pro podezření ze spáchání trestného činu zpronevěry ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 ve spojení s §248 odst. 1 tehdy účinného trestního zákona (dále jen "tr. z."). Stěžovatelka v rámci tohoto řízení uplatnila svůj nárok na náhradu škody. Trestní stíhání bylo usnesením ze dne 31. 3. 2008 podle §159a odst. 2 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") odloženo, neboť sdělení obvinění odporovalo zákonným požadavkům §160 odst. 1 tr. ř., v důsledku čehož nebylo trestní stíhání proti obviněným vůbec zahájeno. V roce 2002 byl na majetek společnosti Joint Invest Action, k. s., prohlášen konkurs, do nějž svou pohledávku přihlásila také stěžovatelka. Stěžovatelka uplatnila u žalované nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Žalovaná stěžovatelce nevyhověla a ta podala žalobu. Obvodní soud v odůvodnění citovaného rozsudku zdůraznil, že stěžovatelkou tvrzená škoda nemohla vzniknout, neboť uplatnila předmětnou pohledávku v (uvedeném) konkursním řízení, které dosud neskončilo, předmětná pohledávka byla uznána správcem konkursní podstaty, jakkoli stěžovatelka tvrdí (v rozporu se samotným zněním žaloby) opak. Obvodní soud má tedy za to, že otázku vzniku škody nelze posoudit dříve než po skončení konkursu na majetek společnosti Joint Invest Action, k. s., resp. dříve než stěžovatelka obdrží jakékoliv (tedy i jen částečné) plnění na základě pravomocného rozvrhového usnesení. Obvodní soud proto žalobu (s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu) hodnotil jako předčasnou a zdůraznil, že totožný závěr nalézacích soudů ve skutkově a právně identických sporech obstál i v testu ústavnosti (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4074/12 a III. ÚS 1950/12). Současně (jako obiter dictum) uvedl, že nesdílí ani náhled stěžovatelky na to, že došlo ke "zmaření" možnosti uplatnit nárok na náhradu škody a o jeho promlčení v důsledku zmíněných (nesporných) pochybení v trestním řízení; v této souvislosti poukázal na konkrétní (přiléhavou) judikaturu Ústavního soudu (srov. jeho rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 376/13 a II. ÚS 4484/12).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 11. 2013 č. j. 17 Co 450/2013-111 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud předně připomněl, že v obdobných věcech již opakovaně rozhodoval. V této souvislosti poukázal na konkrétní bohatou a přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na níž obvodní soud zcela správně odkázal. Judikatura je použitelná i v právě souzené věci a on sám se s ní ztotožňuje. Odvolací soud současně uvedl, že pokud trestní řízení vykazovalo pochybení, pro která byla následně věc odložena, je třeba vycházet z toho, že toto řízení fakticky, byť s vadami, až do odložení věci probíhalo se všemi právními důsledky z toho plynoucími; řádně probíhalo též související adhezní řízení, v jehož rámci stěžovatelka uplatnila nárok na náhradu škody. Po celou dobu trestního řízení ostatně neběžela ani promlčecí doba (srov. §112 o. z.); její běh pokračoval až po odložení trestní věci a stěžovatelce nic nebránilo, aby se poté (tj. v průběhu promlčecí doby) svého nároku domáhala proti primárním dlužníkům občanskoprávní cestou. Pokud stěžovatelka tak neučinila a zákonné možnosti nevyužila, pak zde nemůže být dána odpovědnost státu coby tzv. posledního dlužníka. Nelze přehlédnout ani skutečnost, že konkurs proti společnosti Joint Invest Action, k. s. nebyl dosud ukončen.
III.
Stěžovatelka následně podala ústavní stížnost. V ní především upozorňuje, že trestní stíhání bylo nicotné, a tudíž nemohlo způsobovat právní následek v podobě stavění promlčecích lhůt podle §112 o. z. Nárok na náhradu škody je z tohoto důvodu promlčený a stěžovatelka se jej již nemůže domáhat vůči škůdcům v občanskoprávním řízení. Je zároveň zcela zřejmé, že by stěžovatelčina pohledávka byla v trestním řízení nebo v řízení občanskoprávním přiznána. Stěžovatelce tedy nepochybně vznikla škoda, která byla přímo způsobena nesprávným úředním postupem. Pokud jde o konkursní řízení, stěžovatelka upozorňuje, že se jedná o pohledávku odlišnou od té, které se domáhala vůči škůdcům v adhezním řízení. Stěžovatelka dále odkazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se ústavně zaručeného práva jednotlivce na náhradu škody způsobené nezákonným úředním postupem a uvádí, že civilní soudy excesivní argumentací negovaly nejen právo stěžovatelky zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny, ale porušily též právo na ochranu vlastnického práva. Soudy pochybily mimo jiné v tom, že relevantní zákonná ustanovení neinterpretovaly ústavně konformním způsobem. Stěžovatelka soudům vyčítá také řadu procesních pochybení.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy ve věcech civilních, trestních a správních zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, kdy dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Ústavní soud především podotýká, že argumentace stěžovatelky se v mnohém shoduje s argumentací dalších komanditistů společnosti Joint Invest Action, k. s., o jejichž ústavních stížnostech ohledně stejné věci již Ústavní soud v minulosti rozhodoval (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 376/13, usnesení ze dne 28. 8. 2012 sp. zn. I. ÚS 2695/12, usnesení ze dne 21. 6. 2012 sp. zn. III. ÚS 1950/12, usnesení ze dne 31. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4245/12 a II. ÚS 4484/12, usnesení ze dne 28. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 4074/12 a usnesení ze dne 6. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1772/13). To je nepochybně dáno také tím, že všichni stěžovatelé byli zastoupeni stejným advokátem. Je proto s podivem, že předmětná ústavní stížnost závěry Ústavního soudu prezentované v uvedených usneseních ignoruje. Ústavní soud přitom nemá důvod se od těchto závěrů jakkoli odchylovat a na zmiňovaná usnesení tímto odkazuje.
V dané věci se civilní soudy vypořádaly se všemi relevantními námitkami a podrobně stěžovatelce vysvětlily, z jakého důvodu nelze dojít k závěru o odpovědnosti státu za škodu. Soudy na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu dovodily, že mezi údajnou škodou a nesprávným úředním postupem neexistuje příčinná souvislost, pročež nebyla naplněna jedna z podmínek odpovědnosti státu. Stěžovatelka měla i přes ukončení trestního řízení nadále možnost domáhat se náhrady škody proti škůdcům (primárním dlužníkům) v občanskoprávním řízení, čehož nevyužila, jelikož podle jejího názoru došlo k promlčení tohoto nároku. Jak ale odvolací soud správně zdůraznil, promlčecí lhůta během probíhající trestního řízení neběžela. Ústavní soud v této souvislosti znovu zdůrazňuje usnesení ze dne 27. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 376/13 (připomenuté v usnesení ze dne 6. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1772/13), v němž uvedl, že odložení předmětné trestní věci nemůže ve vztahu ke stěžovatelům působit retroaktivně v tom smyslu, že by uplatněním práva v rámci trestního řízení nedošlo ke stavění promlčecí doby, a že "Ustanovení §112 občanského zákoníku zde působí bez ohledu na dodatečné zjištění, že trestní stíhání vlastně z právního hlediska vůbec nebylo zahájeno, neboť předmětné trestní řízení v letech 1997 až 2008 fakticky probíhalo." Relevantní je i poznámka odvolacího soudu, že konkursní řízení společnosti Joint Invest, k. s., nebylo dosud ukončeno (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 4074/12 a usnesení ze dne 30. 7. 2008 sp. zn. III. ÚS 1649/07).
Ztotožnit se pak nelze ani s námitkami stěžovatelky týkajícími se procesních pochybení civilních soudů. Skutkový stav byl zjištěn v dostatečném rozsahu, přičemž lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že ve skutečnosti ani nebyl mezi účastníky sporný. Ústavně konformní je také závěr nalézacího soudu, že za daných okolností již nebylo předkládání dalších důkazů potřebné a že další důkazní návrhy účastníků zamítl.
Ústavní soud uzavírá, že civilní soudy logickým a ústavně konformním způsobem aplikovaly relevantní zákonná ustanovení a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Ústavní soud pak nemá žádný důvod odchýlit se od vlastních názorů prezentovaných ve výše citovaných usneseních. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí a ohledně běhu lhůty podle §112 o. z. zaujímá jiný právní názor a spektakulárně předkládá hypotetické úvahy o tom, že by s žalobou o náhradu škody uplatněnou v občanskoprávním řízení nebyla úspěšná, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu