ECLI:CZ:US:2014:4.US.104.14.1
sp. zn. IV. ÚS 104/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Michaelou Židlickou o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Brejchy o odškodnění nezákonné vazby, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že byl v době od 9. 10. 2002 - 15. 5. 2003 držen ve vazbě ve vazební věznici Jiřice, ačkoliv se trestného činu, z něhož byl obviněn, nedopustil. Z vazby byl propuštěn na svobodu teprve po osmi měsících. Nezákonným rozhodnutím o vazbě tak byla porušena stěžovatelova lidská práva a v důsledku psychického traumatu má stále zdravotní potíže, v jejichž důsledku mu byl přiznán plný invalidní důchod. Za nezákonnou vazbu nebyla stěžovateli dosud poskytnuta náhrada za vzniklou újmu, a proto se stěžovatel obrací na Ústavní soud o prošetření jeho případu a zjednání nápravy, pokud jde o uspokojení jeho nároku na finanční odškodnění.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen přezkoumat její formální náležitosti a podmínky přípustnosti.
Ústavní stížnost jsou oprávněni podat fyzická osoba nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda [ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Podle ust. §75 odst. 1 citovaného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To znamená, že se zřetelem k subsidiaritě ústavněprávního přezkumu ústavní stížnost není takovým procesním prostředkem, jenž by mohl být využit k ochraně práva vedle prostředků jiných ke zjednodušení nebo obejití stanoveného právního postupu. Ochrana základních práv a svobod totiž není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména pak obecné justice (srov. čl. 4 Ústavy České republiky).
V návaznosti na výše uvedené jsou proto možnosti zásahu Ústavního soudu - i v případě náhrady újmy vzniklé z důvodu porušení práva na osobní svobodu - omezeny na situaci, kdy náprava nebyla zjednána uplatněnými standardními procesními prostředky. Ve vztahu k posuzované věci upravuje postup při uplatňování nároku na náhradu škody za porušení práva na osobní svobodu rozhodnutím o vazbě zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), který v ustanoveních §14 a §15 stanoví postup a lhůty pro uplatnění tohoto nároku poškozenou osobou. Právě užití tohoto institutu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem dle ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. je v posuzované věci nezbytnou podmínkou přípustnosti uplatnění ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí (ani to nedokládá), že by před jejím podáním uplatnil svůj nárok na náhradu vzniklé újmy postupem stanoveným zákonem č. 82/1998 Sb. Jeho ústavní stížnost však za těchto podmínek není způsobilá k meritornímu projednání Ústavním soudem, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou. Ústavní soud stěžovatele nevyzýval k odstranění vad podání, neboť by tímto postupem nebylo možno shora uvedený odmítavý výrok usnesení odvrátit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2014
Michaela Židlická, v. r.
soudkyně zpravodajka