ECLI:CZ:US:2014:4.US.1050.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1050/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Josefa Večeři, zastoupeného Mgr. Janem Davídkem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Kvítková 1569, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, č. j. 58 Co 502/2013-173 ze dne 29. 1. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 23. 9. 2013 č. j. 22 Nc 1505/2007-159, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na zastavení exekuce.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že napadené rozhodnutí bylo vydáno bez nařízení jednání, ačkoliv již ve svém odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně namítal, že nebyl slyšen a nebylo provedeno jakékoliv dokazování. Dále namítá, že krajský soud nerozhodl o jeho námitce o neustanovení zástupce v řízení o zastavení exekuce. Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že k porušení jeho základních práv došlo již rozhodnutím Okresního soudu ve Zlíně ze dne 16. 2. 2012 a Krajského soudu v Brně, pobočky Zlín ze dne 6. 9. 2012 v souvislosti se zamítnutím jeho žádostí o přidělení právního zástupce.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
V projednávané věci nebylo vyhověno návrhu stěžovatele (v postavení povinného) na zastavení exekučního řízení, odůvodněnému podáním ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012 č. j. 20 Cdo 3690/2012-148. Šlo o rozhodnutí, kterým Nejvyšší soud odmítl dovolání proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně, pobočky Zlín ze dne 6. 9. 2012, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu ve Zlíně ze dne 16. 2. 2012 o nevyhovění žádosti stěžovatele o ustanovení advokáta.
Ústavní soud ověřil, že odvolací soud se námitkami stěžovatele uvedenými v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, v podstatě shodnými s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti, řádně zabýval a objasnil, na základě jakých úvah dospěl k shodnému závěru, že ve věci není dán důvod pro zastavení exekuce. Zejména uvedl, že řízení netrpí vadou řízení ve smyslu ustanovení §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť nedošlo k opomenutí ustanovení zástupce k žádosti povinného, ale k jeho pravomocnému neustanovení z věcných důvodů. K rozhodnutí o návrhu povinného ani nebylo potřeba nařizovat jednání, neboť nebylo prováděno dokazování (§253 odst. 2 o. s. ř., §269 odst. 2 o. s. ř. a contrario). Povinný navíc provedení žádných důkazů nenavrhoval a skutečnost, že stěžovatelem podaná ústavní stížnost již byla odmítnuta (usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 675/13) lze považovat za skutečnost obecně známou. Odvolací soud rozhodoval rovněž bez nařízení jednání, neboť postupoval podle ustanovení §254 odst. 8 o. s. ř.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům, podle nichž za situace, kdy exekuční titul nebyl zrušen, ve věci není dán tvrzený důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř., nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí civilních soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší výhradně těmto soudům, výjimku představuje situace, kdy došlo k porušení ústavně zaručeného práva. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že stěžovatel v ústavní stížnosti ani neuvádí, jaké jiné důkazy, než tvrzení o podání ústavní stížnosti, chtěl v části řízení týkající se zastavení exekuce osobně uplatnit. Pokud stěžovatel poukazuje na údajné porušení práv v řízení, týkajícím se nevyhovění návrhu na ustanovení advokáta (rozhodnutí Krajského soudu v Brně, pobočky Zlín ze dne 6. 9. 2012 a Okresního soudu ve Zlíně ze dne 16. 2. 2012), Ústavní soud uvádí, že by bylo třeba ústavní stížnost považovat za podanou po lhůtě stanovené zákonem. Ostatně ústavní stížnost podaná proti těmto rozhodnutím již byla, jak je zřejmé shora, odmítnuta pro neodstranění vad podání.
Z uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných práv. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Soudy rozhodovaly v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu