ECLI:CZ:US:2014:4.US.1073.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1073/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti nezl. Mojmíra Václava Koláře, zast. otcem Ing. Pavlem Kolářem a matkou Mgr. Yvettou Radimeckou a Pavla Koláře, oba právně zastoupeni JUDr. Leošem Brantálem, LL.M., advokátem se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava-Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. prosince 2013 č. j. 11 Co 445/2013-620, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 37 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 a čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, který změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu stěžovatelů o zaplacení částky 2 416 Kč s úrokem z prodlení a potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby stěžovatelů v částce 15 307 Kč s úrokem z prodlení. Dále nově rozhodl o nákladech řízení.
Předmětem řízení u civilních soudů byla žaloba, kterou se stěžovatelé původně domáhali na žalované vydání bezdůvodného obohacení ve výši 17 723 Kč. Svůj návrh odůvodnili tím, že uvedenou částku dne 22. 12. 2006 omylem zaslali právní zástupkyni žalované, kdy tato částka představovala náklady řízení přiznané žalované v řízení vedeném pod sp. zn. 42 Co 391/2006. Uvedená částka však byla zaplacena bezdůvodně, neboť již byla stěžovateli uhrazena přede dnem jejího odeslání jednostranným zápočtem pohledávek stěžovatelů vůči žalované, a to z titulu vyúčtování služeb a poplatků z prodlení (učiněným dne 18. 12. 2006).
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že v úvodu jednání u odvolacího soudu vznesli námitku podjatosti všech členů senátu 11 Co. Tím, že odvolací soud rozhodl o námitce podjatosti podle §15b odst. 2 o. s. ř. hned na začátku jednání, porušil právo rovnosti účastníků a právo na spravedlivý proces, neboť dopředu odňal stěžovatelům možnost navrhovat a předkládat důkazy ve věci samé.
Dále nesouhlasí se závěrem soudů, podle nichž neprokázali, že měli vůči žalované jimi uplatňované pohledávky. Polemizují se závěry soudu a zejména namítají, že interpretace, podle níž vyúčtování služeb musí být provedeno naprosto správně, jinak je nesplatné, je chybná. Soudy podle stěžovatelů také vycházely z nesprávných závěrů vyslovených v řízeních vedených u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 84 C 105/2005, 37 C 120/2007, 37 C 120/2007 a 37 C 117/2006. Pokud jde o rozúčtování nákladů na mimořádný úklid, jedná se o otázku odbornou, kterou nemůže posuzovat soud, aniž provedl znalecké posuzování.
Vzhledem k tomu, že bližší obsah ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Dospěl poté k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ověřil, že odvolací soud se námitkou podjatosti zabýval a zdůvodnil, proč s ohledem na nedůvodnost námitky vznesené u jednání, u kterého bylo o odvolání všech účastníků rozhodnuto, postupoval podle ustanovení §15b odst. 2 o. s. ř. Námitku podjatosti neshledal důvodnou, neboť podle ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř. důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Soudci, o jejichž vyloučení se jedná, ani nemají podle svých vyjádření k účastníkům řízení, k jejich zástupcům či k věci žádný poměr, pro který by byl důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že samotná námitka podjatosti senátu odvolacího soudu by Ústavním soudem musela být odmítnuta pro nepřípustnost. Tím, že stěžovatelé nepodali žalobu pro zmatečnost, totiž nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud dále ověřil, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatelů (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k závěru, že započtení bylo ze strany stěžovatelů učiněno neoprávněně. Jestliže stěžovatelé následně zaplatili žalované (k rukám její advokátky, což bylo platební místo v souladu s §149 odst. 1 o. s. ř.), částku 17 723 Kč, jak jim tato povinnost plynula z rozhodnutí soudu o povinnosti zaplatit jí náklady řízení, učinili tak správně a žalovaná měla na zaplacení této částky plné právo.
Ústavní soud zdůrazňuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí civilních soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší výhradně těmto soudům. S ohledem na uvedené není oprávněn ani v projednávané věci přehodnocovat závěry soudů ohledně existence a splatnosti pohledávek, které měly být podle stěžovatelů započteny.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům, podle nichž v důsledku přijetí plnění žalované nevzniklo žádné bezdůvodné obohacení na úkor stěžovatelů, neboť ti plnili na základě soudem stanovené povinnosti a nikoliv bez právního důvodu, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelé dovolávají, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Z výše uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud neshledal porušení vytýkaného práva na spravedlivý (řádný) proces. Stěžovatelé měli a nepochybně využili možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu