ECLI:CZ:US:2014:4.US.11.13.1
sp. zn. IV. ÚS 11/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti 1/ Josefa Váši a 2/ Ivany Vášové, zastoupených Mgr. Ing. Janou Krupičkovou, advokátkou se sídlem na adrese Plzeň, Divadelní 3/a, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. září 2012 č. j. 11 Co 495/2012-75, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, podané k poštovní přepravě dne 30. prosince 2012 a doručené Ústavnímu soudu dne 2. ledna 2013, stěžovatelé podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že postupem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") a napadeným rozhodnutím bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Domažlicích sp. zn. 7 EXE 2702/2011 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že na základě návrhu oprávněné České úvěrové pokladny, a. s. (dále jen "oprávněná"), ze dne 24. května 2011 byla usnesením Okresního soudu v Domažlicích (dále jen "okresní soud") ze dne 19. března 2012 č. j. EXE 2702/2011-43 nařízena podle pravomocného a vykonatelného exekutorského zápisu ze dne 15. listopadu 2010 pod sp. zn. 014 EXZ 311/2010 k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 3 120 785 Kč se smluvním úrokem a dále se zákonným úrokem, exekuce na majetek stěžovatelů. Soud pověřil provedením této exekuce soudního exekutora JUDr. Jana Grosama.
Stěžovatelé vydané usnesení napadli odvoláním, ve kterém namítali materiální nevykonatelnost podepsaného exekutorského zápisu. Další výtky směřovaly ke skutečnosti, že exekuce byla nesprávně nařízena pro smluvní úrok z prodlení, jakož i pro zákonný úrok z prodlení.
Krajský soud usnesením napadeným ústavní stížností usnesení soudu prvního stupně jako správné potvrdil s tím, že všechny podmínky nezbytné pro nařízení exekuce byly v přezkoumávané věci splněny. V závěru napadeného rozhodnutí krajský soud uvedl, že ostatními námitkami stěžovatelů se v tomto stádiu nemohl zabývat (smluvní úrok z prodlení, zákonný úrok z prodlení). Tyto námitky by mohly být pouze důvodem k částečnému zastavení exekuce, avšak bude se jimi muset zabývat soud prvého stupně tak, aby byla zachována zásada dvojinstančnosti soudního řízení.
Z obsahu soudního spisu se dále podává, že stěžovatelé dne 20. července 2012 podali k Exekutorskému úřadu Praha 6 návrh na zastavení exekuce z důvodu nepřípustnosti podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (č. listu 87 soudního spisu).
Okresní soud usnesením ze dne 5. února 2013 č. j. 7 EXE 2702/2011-150 rozhodl, že nařízená exekuce pro pohledávku představující smluvní pokutu ve výši 390 000 Kč, pro smluvní úrok z prodlení ve výši 0,2 % z dlužné částky za každý den prodlení z částek uvedených ve výroku usnesení se zastavuje (výrok I.), ve zbývající části návrh stěžovatelů na zastavení exekuce zamítl (výrok II.) a rozhodl, že o nákladech řízení bude rozhodovat soudem pověřený soudní exekutor (výrok III.).
Proti vydanému usnesení soudu prvního stupně podala odvolání jednak oprávněná, která však odvolání vzala zpět ještě předtím, než odvolací soud začal jednat, a dále stěžovatelé. Krajský soud usnesením ze dne 26. listopadu 2013 č. j. 13 Co 281/2013-188 odvolací řízení o odvolání oprávněné do výroku I. zastavil a usnesení soudu prvého stupně ve výroku II. a III. potvrdil.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti zopakovali průběh exekučního řízení a napadenému rozhodnutí vytýkali, že krajský soud se nevypořádal se vznesenými námitkami, zejména s tím, že sjednaná doba první splátky uplynula ještě před podpisem pokračování v exekutorském zápisu a skutečností, že pokračování v exekutorském zápisu nebylo nepřítomným stěžovatelům doručeno. Podle názoru stěžovatelů se krajský soud s těmito námitkami zabýval pouze povrchně, okrajově a formálně, odůvodnění jeho rozhodnutí vykazuje logické rozpory a vyznačuje se značnou libovůlí a nerespektováním základních právních zásad. Stěžovatelé v ústavní stížnosti dále uvedli, že jsou si vědomi toho, že v prodlení se splátkou se ocitli oni, nicméně to podle jejich názoru nic nemění na skutečnosti, že exekutorský zápis, který byl sepisován již při uzavírání smlouvy a sloužil spíše jako zajišťovací institut, není způsobilým exekučním titulem.
Ústavní soud doručil podanou ústavní stížnost krajskému soudu a oprávněné. Oprávněná ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti své vyjádření nepodala. Krajský soud ve svém vyjádření ze dne 25. února 2014 uvedl, že tvrzení stěžovatelů o porušení jejich ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 36 Listiny nepovažuje za správné. Stěžovatelé podle jeho názoru nesouhlasí se závěry učiněnými odvolacím soudem ve věci samé, které se následně promítly do jeho rozhodnutí. Tyto své závěry odvolací soud vyjádřil a odůvodnil ve svém rozhodnutí a trvá na nich.
Ústavní soud doručil vyjádření krajského soudu stěžovatelům dne 6. března 2014. Stěžovatelé k němu repliku nepodali.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatoval, že argumenty, které stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se celou věcí řádně zabýval a své rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil a podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval.
Lze konstatovat, že stěžovatelé v ústavní stížnosti opakují námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizuje se závěry, ke kterým tyto soudy došly. Ústavní soud z obsahu soudního spisu ověřil, že stěžovatelům byl zaručen přístup k obecným soudům a nebylo jim jakkoli bráněno, aby svá práva před těmito soudy řádně hájili. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů pak Ústavní soud neshledal žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Jinak řečeno, podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti odvolacího soudu, splněny nejsou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobné odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Stěžovatelům se nezdařilo doložit porušení namítaného ústavně zaručeného práva, proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 24. března 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu