ECLI:CZ:US:2014:4.US.1159.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1159/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. června 2014 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele Vojtěcha Golhy, zastoupeného JUDr. Ivo Palkoskou, advokátem se sídlem Kleinerova 24, Kladno, o ústavní stížnosti proti výrokům VII. a VIII. rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 24 Co 304/2010-1081 ze dne 10. 11. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 28. 3. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení výroků VII. a VIII. rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 24 Co 304/2010-1081 ze dne 10. 11. 2011, neboť měl za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") rozsudkem č. j. 12 C 36/2004-947 ze dne 24. 2. 2010 rozhodl ve věci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů stěžovatele a zemřelé Žofie Rezkové tak, že veškeré věci movité i nemovité a hodnoty náležející do bezpodílového spoluvlastnictví manželů v ceně 1.166.112,- Kč se přikazují do výlučného vlastnictví stěžovatele, a to včetně hotovosti 4.000,- Kč, hodnoty spotřebovaných vepřů 3.070,- Kč a odškodnění za úraz stěžovatele ve výši 48.722,- Kč (výrok I.); do aktiv dědictví po zemřelé se žádné movité a nemovité věci nepřikazují (výrok II.). Okresní soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit do aktiv dědictví po zemřelé částku 529.101,- Kč do 90 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatele rozsudkem č. j. 24 Co 304/2010-990 ze dne 14. 10. 2010 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že se z vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví vypouští položka "hotovost 4.000,- Kč" a položka "hodnota spotřebovaných vepřů 3.070,- Kč", a dále tak, že se vypouští slova "celkem tedy věci a hodnoty ve výši 1.166.112,- Kč". Jinak rozsudek ve výrocích I. a II. potvrdil. Ve výroku III. rozsudek změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit právním nástupcům Žofie Rezkové částku 549.576,- Kč ve lhůtě devadesáti dnů od právní moci rozsudku. Toto rozhodnutí bylo nicméně na základě dovolání stěžovatele rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 940/2011-1055 ze dne 13. 7. 2011 zrušeno a věc byla vrácena krajskému soudu k novému projednání.
Krajský soud posléze rozsudkem č. j. 24 Co 304/2010-1081 ze dne 10. 11. 2011 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že se z vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví vypouští položka "hotovost 4.000,- Kč" a položka "hodnota spotřebovaných vepřů 3.070,- Kč", a dále tak, že se vypouští slova "celkem tedy věci a hodnoty ve výši 1.166.112,- Kč"; ve zbytku výrok I. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku krajského soudu). Dále krajský soud změnil výroky II. a III. rozsudku okresního soudu tak, že do dědictví po Žofii Rezkové připadá pohledávka proti stěžovateli ve výši 525.215,- Kč (výrok II. rozsudku krajského soudu). Ve výrocích III. a VIII. pak krajský soud rozhodl o nákladech řízení, přičemž mimo jiné zavázal stěžovatele uhradit na nákladech odvolacího řízení Dagmar Loffayové částku 93.359,- Kč a Jiřímu Rezkovi částku 55.048,- Kč (výroky VII. a VIII. rozsudku krajského soudu).
Stěžovatel napadl výroky VII. a VIII. rozsudku krajského soudu ústavní stížností, v níž vyjádřil nesouhlas se způsobem, jímž krajský soud rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení. V této souvislosti namítal, že krajský soud pouze mechanicky aplikoval §142 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, aniž by zohlednil, že stěžovatel se v odvolacím i dovolacím řízení domáhal přezkumu jen některých věcí a pohledávek, v čemž byl úspěšný, a to v rozsahu cca 56.000,- Kč. Za tento úspěch byl nicméně potrestán uložením povinnosti nahradit náklady řízení ve výši 140.000,- Kč. Jestliže by byl takový postup pravidlem, pak by účastník řízení byl v podstatě nucen rezignovat na ochranu svých práv, neboť by hrozilo, že vzniklé náklady převýší úspěch, jehož by v rámci opravného prostředku dosáhl. Stěžovatel na podporu své argumentace odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 804/08 ze dne 7. 9. 2011 a navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno, tzn., aby napadené výroky rozsudku krajského soudu zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k přezkumu námitek v ní obsažených.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze jestliže by v důsledku vydání takového rozhodnutí došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Stěžovatel s odvoláním na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 804/08 ze dne 7. 9. 2011 namítal, že krajský soud rozhodl o nákladech řízení nepřiměřeně formalisticky, aniž by vzal v potaz úspěch stěžovatele v řízení o opravných prostředcích. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že se ve své judikatuře otázkou nákladů řízení a její reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně zabýval. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 69, str. 189 a násl.), a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Na straně druhé však Ústavní soud upozorňuje, že problematika nákladů řízení zpravidla nebude předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Otázka nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 15, nález č. 98, str. 17 a násl., nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2001 sp. zn. II. ÚS 444/01 publikován tamtéž, svazek č. 24, nález č. 163, str. 183 a násl.). Stěžovatel sice námitku přepjatě formalistického postupu obecných soudů v ústavní stížnosti vznesl, nicméně Ústavní soud nemohl jeho argumentům přisvědčit.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení o vypořádání společného jmění manželů, resp. bezpodílového spoluvlastnictví manželů, se uplatňuje zásada úspěchu ve věci (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1441/11 ze dne 22. 9. 2011, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 62, nález č. 168, str. 481). Je přitom na obecných soudech, aby v konkrétním případě zvážily míru úspěchu toho kterého účastníka a své rozhodnutí zdůvodnily, což krajský soud učinil. V nyní projednávané věci se jednalo o tzv. iudicium duplex, tedy o řízení, v němž dochází k vypořádání vztahů mezi účastníky (společné jmění manželů, zrušení spoluvlastnictví). Je pro něj charakteristické, že jej může zahájit kterýkoliv z účastníků a že soud není co do výsledku vázán návrhy stran. Z povahy řízení dále plyne, že přestože mohou mít námitky účastníků uplatněné v opravných prostředcích toliko dílčí charakter, předmětem řízení je vždy vypořádání majetku jako celku. Od toho se pak také odvíjí výše nákladů odvolacího a dovolacího řízení, což je důvodem, pro nějž nelze náklady řízení o opravném prostředku posuzovat izolovaně, bez přihlédnutí k celkovému výsledku řízení. Jinými slovy řečeno, krajský soud nepochybil, pokud celkový výsledek řízení promítl i do rozhodnutí o nákladech odvolacího a dovolacího řízení.
Ústavní soud, s ohledem na výše naznačené limity své přezkumné činnosti, neshledal nic, co by bylo možno krajskému soudu z ústavněprávního hlediska vytknout, proto mu nepříslušelo závěry, k nimž tento soud dospěl, jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že se stěžovatel s názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí neztotožnil, sama o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 804/08 ze dne 7. 9. 2011, na nějž stěžovatel odkazoval, byl přijat za odlišných skutkových okolností a na nyní projednávanou věc jej nelze aplikovat.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než uzavřít, že jej stěžovatel prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené na polemice s úvahami krajského soudu v rovině podústavní, stavěl do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo, zásadně nepřísluší. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu