ECLI:CZ:US:2014:4.US.1214.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1214/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Čiháka, zastoupeného JUDr. Pavlem Tumou, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, Římská 16, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2012 č. j. 20 Co 491/2011-97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod, zrušení shora označeného usnesení Městského soudu v Praze.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, stěžovatel podal u Obvodního soudu pro Prahu 5 návrh na obnovu řízení vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. 10 C 93/2001 ohledně vyklizení ateliéru, skladu a předsíně v podkroví domu v Praze. Obvodní soud pro Prahu 5 dospěl k závěru, že důvody pro obnovu řízení podle §228 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, nejsou dány a návrh stěžovatele usnesením ze dne 18. 3. 2011 č. j. 9 C 55/2007-67 zamítl. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 2. 2012 č. j. 20 Co 491/2011-97 potvrdil jako věcně správné. Stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 1. 2013 č. j. 26 Cdo 2022/2012-119 odmítl jako nepřípustné.
3. Stěžovatel vyslovuje v ústavní stížnosti přesvědčení, že nalézací a zejména pak odvolací soud porušily jeho právo na spravedlivý proces tím, že mu neumožnily využít dodatečně získaných důkazů, které by pro něho mohly přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně neuvěřil vyslechnutým svědkům Jiřímu Bílkovi a Ing. Milanu Hanzlíčkovi, ačkoliv podle názoru stěžovatele oba svědkové vypovídali a rovněž nové listiny svědčily jednoznačně ve prospěch povolení obnovy řízení v jeho věci. Odvolací soud se bez dalšího ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a konstatoval, že předložené důkazy by nemohly přivodit pro stěžovatele příznivější rozhodnutí. Přitom nebylo úkolem soudu rozhodovat ve věci samé, ale o tom, jsou-li dány či nikoli podmínky pro obnovu řízení, kdy podle judikatury Nejvyššího soudu pro kladné rozhodnutí o žalobě na obnovu řízení stačí, jeví-li se pravděpodobným, že skutečnosti, rozhodnutí a důkazy mohou přivodit příznivější rozhodnutí. Stěžovatel proto v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud vzhledem k porušení jeho práva na spravedlivý proces napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 9 C 55/2007.
5. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a připojeným spisovým materiálem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelův nesouhlas s hodnocením provedených důkazů a z nich vyvozených závěrů obecných soudů, jimiž zamítly návrh na obnovu řízení v jeho věci. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že se stěžovatel ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by nasvědčoval opodstatněnosti jeho právního názoru. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další opravné instance, která Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím obecných soudů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
7. Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do principu nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v soudním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti, rozhodnutí či důkazy, které účastník bez své viny nemohl použít v původním řízení, mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.
8. V tomto směru je třeba poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy, z níž vyplývá, že Ústavnímu soudu nenáleží provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly. Toto mu přísluší pouze za situace, kdy by bylo možno usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, pokud by rozhodnutí soudů svědčila o libovůli v jejich rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
9. Obecné soudy návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení řádně projednaly, v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a z jakých důvodů nepokládaly tvrzení stěžovatele za souladné se zákonem stanovenými podmínkami povolení obnovy řízení. Svědecké výpovědi obou svědků a tvrzené nové listiny soudy reflektovaly a řádně zhodnotily a s argumentací stěžovatele, jak je zřejmé z odůvodnění jejich rozhodnutí, na která lze plně odkázat, se řádně vypořádaly. Rozhodnutí vydaná obecnými soudy jsou adekvátně odůvodněna, uplatněné právní názory korespondují dosavadní judikatuře soudů a nemohou tudíž představovat soudcovskou libovůli. Ústavní soud tak neshledal v postupu obecných soudů při hodnocení důkazů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelem namítaného zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti sice explicitně nenapadá usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013 č. j. 26 Cdo 2022/2012-119, jež je rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Jak však plyne z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel v ní argumentuje neúspěšně podaným dovoláním a vyslovuje tak nesouhlas i s předmětným rozhodnutím Nejvyššího soudu.
11. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo pro jeho zásah, a proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu