ECLI:CZ:US:2014:4.US.123.14.1
sp. zn. IV. ÚS 123/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. Otakara Cwika, zastoupeného Mgr. Stanislavem Strakošem, advokátem se sídlem Frýdek-Místek, 1. máje 741, proti usnesení soudního exekutora ze dne 15. 8. 2013 č. j. 024 EX 1364/10-116 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 2013 č. j. 9 Co 759/2013-129, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených usnesení, neboť má za to, že jejich vydáním došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva").
Napadeným usnesením soudního exekutora byla stěžovateli jako povinnému v exekučním řízení proti němu vedeném, nařízeném usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2010 č. j. 51 EXE 10480/2010-30, uložena pokuta ve výši 50 000,- Kč podle §52 odst. 1 exekučního řádu a §351 občanského soudního řádu za nesplnění vymáhané povinnosti, a to ani přesto, že stěžovateli byla již pravomocně uložena pokuta ve výši 10 000,- Kč. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále též "odvolací soud") napadené usnesení soudního exekutora změnil tak, že výši uložené pokuty stanovil na částku 20 000,- Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že usnesení odvolacího soudu není dostatečně odůvodněné. Polemizuje zejména se závěry odvolacího soudu ohledně ukládání pokut v rámci exekučního řízení. Namítá, že ačkoli odvolací soud uloženou pokutu snížil, přesto jej zkrátil na jeho právech, neboť měl řízení o odvolání přerušit až do rozhodnutí o jeho návrhu na zastavení exekuce.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost je specifická tím, že je podávána ve stadiu výkonu rozhodnutí, kde - přísně vzato - nejde o rozhodnutí o právu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ale o jeho výkon. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že podle jeho ustálené judikatury principy spravedlivého procesu vyplývající z hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy je nutno přiměřeně vztáhnout i na exekuční řízení [srov. např. nález ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. II. ÚS 417/06 (N 61/45 SbNU 43), podle něhož oprávněný a povinný mají i v tomto řízení přiměřeně obdobná práva jako účastníci]. Evropský soud pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") standardně ve své judikatuře opakuje, že právo na přístup k soudu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy by bylo iluzorní, pokud by konečné rozhodnutí zůstalo neúčinné k újmě oprávněné strany; na výkon rozhodnutí tedy musí být pohlíženo jako na nedílnou součást "procesu" pro účely čl. 6 Úmluvy (srov. mj. rozsudek Evropského soudu ze dne 19. 3. 1997 ve věci Hornsby proti Řecku, stížnost č. 18357/91, odst. 40., dostupný na http://hudoc.echr.coe.int).
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení napadených usnesení s tím, že jejich vydáním došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Tvrzená neústavnost napadených rozhodnutí spočívá v nesouhlasu stěžovatele s uložením pokuty v exekučním řízení. Argumentace stěžovatele uplatněná v ústavní stížnosti postrádá ústavněprávní rozměr a je pouze jeho polemikou s rozhodnutím odvolacího soudu.
V této souvislosti lze též připomenout, že právo na spravedlivý (řádný) proces zakotvené v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, garantující mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým.
Ústavní soud neshledal, že by při vydávání napadených rozhodnutí došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces. S námitkou stěžovatele týkající se nedostatečného odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se nelze ztotožnit. Odvolací soud své rozhodnutí o snížení uložené pokuty srozumitelně objasnil a vyjádřil se také k námitkám stěžovatele ohledně splnění vymáhané povinnosti, resp. nemožnosti jejího plnění. Konstatoval v této souvislosti, že tyto námitky lze uplatnit v řízení o zastavení exekuce, nikoli však v řízení o odvolání proti usnesení soudního exekutora o uložení pokuty. Skutečnost, že stěžovatel s napadenými rozhodnutími nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Obsahem práva na spravedlivý (řádný) proces není totiž samozřejmě právo na přijetí takových rozhodnutí, s nimiž by byl stěžovatel spokojen.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. června 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu