ECLI:CZ:US:2014:4.US.1260.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1260/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Petra Nebeského, zastoupeného JUDr. Petrem Pustinou, advokátem se sídlem Říčany, Olivova 116, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 11. 2012 č. j. 16 C 128/2012-39 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2013 č. j. 51 Co 130/2013-66, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byl porušen čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel se žalobou domáhal určení, že výpověď z nájmu bytu specifikovaného v rozhodnutích je neplatná. Obvodní soud pro Prahu 10 žalobu stěžovatele zamítl a Městský soud v Praze jako soud odvolací jeho rozsudek potvrdil. Dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Stěžovatel podrobně rekapituluje celkové okolnosti případu a především trvá na tom, že za vznik dluhu na nájemném bytu nenese žádnou odpovědnost. Na podporu svého tvrzení uvádí, že nájemné nemohl platit, neboť mu jeho tehdejší zaměstnavatel platil mzdu se značným zpožděním a později, když pobíral podporu v nezaměstnanosti, byla vyplácená částka nižší než nájem. Příčinu vzniku dluhu na nájmu spatřuje v nepřiznání sociálních dávek či v jejich vyplácení se zpožděním a v nesprávné výši. Obdobné argumenty stěžovatel uplatnil již v řízení před soudy všech stupňů. Napadeným rozsudkům pak vytýká, že obsahují nedostatky jak ve skutkových zjištěních, tak i v právním hodnocení, a to s odkazem na §3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.
V doplnění ústavní stížnosti, doručeném Ústavnímu soudu dne 24. dubna 2014, stěžovatel předložil písemnosti, které však nemají k projednávané věci bezprostřední vztah (vesměs jde o korespondenci stěžovatele s úřady, předcházející soudnímu řízení).
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Námitky stěžovatele představují jen polemiku se závěry, k nimž dospěly v dané věci civilní soudy. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že pouhý nesouhlas se skutkovými a právními závěry soudů staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry ostatních soudů. Skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Civilní soudy podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodly ve věci stěžovatele v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině i Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Svá rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnily.
Soud prvního stupně i soud odvolací své právní závěry týkající se otázky neplatnosti výpovědi z nájmu bytu opřely o skutková zjištění získaná na základě řádně provedených důkazů. Z nich vyvozené právní závěry jsou pak logické a nelze o nich tvrdit, že by byly v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Napadená rozhodnutí jsou dostatečně podrobně odůvodněna. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti ostatních soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady vyplývající z §132 o. s. ř. respektovány.
Jelikož stěžovatel nenavrhuje zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, ani jeho obsah nijak nenapadá, Ústavní soud se jím nezabýval.
V projednávané věci tak Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že došlo k porušení některého ze základních práv stěžovatele. V podrobnostech nelze než odkázat na obsáhlé a vyčerpávající odůvodnění napadených rozhodnutí.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu