ECLI:CZ:US:2014:4.US.1272.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1272/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce JUDr. Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Ivety Kirchhofové, zastoupené JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem Na Zderaze 1275/15, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky Liberec ze dne 16. 5. 2013 č. j. 36 Co 658/2012-260, a to ve výrokové části I., vyjma nepravomocné části týkající se nároku stěžovatelky ve výši 1 741 Kč, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení části v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na rovné zacházení, předvídatelnost soudního rozhodnutí, na účast u soudu a možnost hájit svá práva, na řádné odůvodnění rozhodnutí, na projednání věci, na zákaz dvojího rozhodnutí v téže věci, na majetek a především na spravedlivý proces.
II.
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 30. 5. 2012 č. j. 16 C 306/2006-224 ve věci žalobkyně (dále jen "stěžovatelky") proti žalované STOMA-Hygieinos, s. r. o. (dále jen "žalovaná") o určení neplatnosti dohody o skončení pracovního poměru, zaplacení náhrady mzdy a povinnosti vyznačení způsobu skončení pracovního poměru v zápočtovém listě, rozhodl, že žalovaná je povinná zaplatit stěžovatelce 46 065 Kč s 9% úrokem z prodlení z částky 1 741 Kč od 11. 7. 2006 do zaplacení, s 9% úrokem z prodlení z částky 12 420 Kč a 31 884,11 Kč od 11. 8. 2006 do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), dále rozhodl, že žalovaná je povinna vyznačit stěžovatelce změnu údajů v zápočtovém listu (výrok II.), určil, že (ve výroku specifikovaný) právní úkon je neplatný (výrok III.), zastavil řízení v části, ve které se stěžovatelka domáhala uložení povinnosti žalované doručit jí doklady pro výpočet mzdy za měsíc červen 2006 (výrok IV.) a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit stěžovatelce na nákladech řízení 88 972,47 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok V.).
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec napadeným rozsudkem rozhodl, že se rozsudek okresního soudu mění ve výrocích I., II. a III. tak, že se žaloba zamítá (výrok I.), dále rozhodl, že ve výroku IV. zůstává rozsudek okresního osudu nedotčen (výrok II.) a že stěžovatelka je povinna nahradit žalované na nákladech řízení před okresním soudem částku 31 104 Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 9 840,20 Kč, vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.). Odvolací soud v prvé řadě poukázal na to, že stěžovatelka i žalovaná vyjádřily (po předchozí výzvě provedené usnesením ze dne 12. 4. 2013) souhlas s projednáním odvolání bez nařízení jednání; dále konstatoval, že před okresním soudem proběhlo ve věci podrobné dokazování, avšak tento soud si dostatečně věc, tj. dohodu o skončení pracovního poměru datovanou 23. 6. 2006 - jejíž platnost bylo zapotřebí řešit jako otázku prejudiciální a zásadní - neujasnil po právní stránce a učinil nesprávné právní závěry. Podle odvolacího soudu došlo mezi stěžovatelkou a žalovanou k platnému uzavření dohody o ukončení pracovního poměru ke dni 30. 6. 2006, když tento závěr učinil z obsahu listiny založené na č. l. 51 (soudního spisu) a podrobné právní argumentace.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 1. 2014 č. j. 21 Cdo 3245/2013-310 rozhodl, že se rozsudek krajského soudu v části, ve které byl změněn citovaný rozsudek Okresního soudu v Liberci tak, že žaloba se co do 1 741 Kč s úroky z prodlení zamítá, a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení; jinak se dovolání stěžovatelky odmítá. Dovolací soud připomněl, že je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem. Proto za situace, kdy stěžovatelka uplatnila jiné dovolací důvody než ten, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, který je - jak vyplývá z §241a odst. 1 o. s. ř. - jediným důvodem, jímž je možné dovolání odůvodnit, dovolací soud konstatoval, že dovolání v části týkající se nároků stěžovatelky na určení neplatnosti dohody o skončení pracovního poměru dnem 30. 6. 2006, na náhradu mzdy za měsíc červenec 2006, na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za výpovědní dobu a na úpravu potvrzení o zaměstnání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat a podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání odmítl. Za opodstatněné naopak považoval dovolání stěžovatelky v části týkající se jejího nároku na doplatek mzdy a náhrady mzdy za dovolenou za měsíc červen 2006 ve výši 1 741 Kč, při kterém se odvolací soud při řešení právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; dovolání je proto v této části podle §237 o. s. ř. přípustné a dovolací soud je (včetně akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení) zrušil a vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud současně rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu také i o nákladech původního řízení.
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti (a v jejím doplnění), které se argumentačně do určité míry shoduje s jejím dovoláním, uvedla, že odvolací soud si sice vyžádal její souhlas s rozhodnutím věci bez jednání s tím, že jde pouze o právní posouzení, avšak v rozporu s tím nevycházel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, ale "částečně učinil vlastní skutkové závěry", a to zcela opačné, čímž porušil její legitimní očekávání, že bude postupovat, jak řekl; znemožnil jí tak účast u odvolacího jednání a zbavil ji možnosti hájit svá práva; to navíc za situace, kdy jiná hodnocení učiněná soudem prvního stupně nezpochybnil a souzenou věc nehodnotil komplexně. Stěžovatelka se domnívá, že odvolací soud se nevypořádal s jejími argumenty a že jeho rozhodnutí "nebylo založeno vůbec na žádném právním názoru, ale pouze na jiném skutkovém závěru", což podle stěžovatelky správně rozpoznal Nejvyšší soud.
IV.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah napadeného rozhodnutí i vyžádaného soudního spisu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud především zdůrazňuje, že se rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky Liberec ze dne 16. 5. 2013 č. j. 36 Co 658/2012-260 zabýval (pouze) v rozsahu napadeném ústavní stížnosti, tj. výrokovou části I. s výjimkou její nepravomocné části týkající se nároku stěžovatelky ve výši 1 741 Kč, neboť touto částí se krajský soud, jemuž jej v této části dovolací soud vrátil k dalšímu řízení, bude dále zabývat. Ústavní soud v této souvislosti neshledal důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci nároku stěžovatelky ve výši 1 741 Kč nepřesahuje rámec tohoto nároku a již se nedotýká posouzení merita ústavní stížnosti.
Ústavní soud dále konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře připomíná, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdyby napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; odvolací soud aplikoval adekvátní podústavní právo.
Ústavní soud zejména uvádí, že odvolací soud řádně vysvětlil otázky týkající se posouzení právní stránky platnosti dohody o skončení pracovního poměru datované 23. 6. 2006, když v této věci v prvé řadě shledal důvody, pro které si soud prvního stupně věc dostatečně neujasnil po právní stránce, a proto jeho právní závěry nebyly správné. Na této skutečnosti nic nemění povšechné stěžovatelčino vyjádření o tom, že odvolací soud částečně učinil vlastní skutkové závěry, neboť z odůvodnění odvolacího soudu jasně vyplývá postup jeho (logické) právní argumentace opírající se o příslušná ustanovení zákoníku práce a z nich plynoucí důsledky nejen pro rozhodnutí o výroku I., ale také pro navazující rozhodnutí o výrocích soudu prvního stupně, tj. o vyznačení změny údajů v zápočtovém listu (výrok II.) a o neplatnosti ve výroku specifikovaného právního úkonu (výrok III.). Ústavní soud proto dovozuje, že odvolací soud neporušil ani legitimní očekávání stěžovatelky, že v odvolacím řízení půjde pouze o právní posouzení věci (viz výše připomenuté usnesení odvolacího soudu ze dne 12. 4. 2013).
Na uvedeném nic nemění ani stěžovatelčino subjektivní tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na žádném právním názoru, ale na "spíše skutkovém zjištění", a to zvláště za situace, kdy stěžovatelka v podstatě eliminuje význam platnosti dohody o skončení pracovního poměru ke dni 30. 6. 2006 (datované 23. 6. 2006) pro určení svých nároků.
Ústavní soud obdobně nemůže přisvědčit stěžovatelčině hypotéze vycházející z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu, které "není založeno na žádném právním názoru", (by) nebylo jak napadnout u Nejvyššího soudu. Konec konců sám dovolací soud jasně uvedl, že dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky Liberec ze dne 16. 5. 2013 č. j. 36 Co 658/2012-260, s výjimkou nepravomocné části týkající se nároku stěžovatelky ve výši 1 741 Kč, odmítl z důvodů uplatnění jiných dovolacích důvodů, než toho, že rozhodnutí dovolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z tohoto pohledu, kdy odvolací soud jasně a jednoznačně konstatoval důvody pro svoje rozhodnutí spočívající na právním posouzení dohody o skončení pracovního poměru - které Ústavní soud z hlediska ústavnosti nemá důvod korigovat - se výše uvedená hypotetická argumentace stěžovatelky nutně musí jevit jako spekulativní. Stěžovatelka konečně ani příliš nedbala na ochranu svých práv (vigilantibus iura scripta sunt), když neplatnost dohody uplatnila u soudu až po více než třech letech (2. 12. 2009), což jí ostatně připomněl již odvolací soud.
Ústavní soud si je vědom stěžovatelčina poukazu na v narativní části odůvodnění dovolacího soudu zmíněnou formulaci týkající se toho, že odvolací soud učinil ve vztahu k platnosti předmětné dohody o skončení pracovního poměru skutkový závěr. Ústavní soud se - jak vidno z předcházejícího textu - zabýval právním posouzením věci učiněným odvolacím soudem a neshledal důvod názor tohoto soudu v daném kontextu měnit. Ústavní soud obdobně posuzoval předmětnou formulaci v narativní části odůvodnění dovolacího soudu a je přesvědčen, že jde pouze o retrospektivní interpretaci formulační části odůvodnění napadeného rozhodnutí, zmíněná drobná formulační nepřesnost nemůže při posouzení celého kontextu nabýt intenzity znamenající porušení tvrzeného práva či svobody.
Ústavní soud konečně připomíná, že z rozsudku Nejvyššího soudu zřetelně vyplývá (srov. výše), že odvolací soud v novém rozhodnutí bude rozhodovat i o nákladech řízení v souzené věci, a tedy také o stěžovatelčině odvolání ohledně nákladů řízení.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý (řádný) proces (podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry odvolacího soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu