ECLI:CZ:US:2014:4.US.1286.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1286/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti V. V., zastoupené JUDr. Arnoštem Vodičkou, CSc., advokátem se sídlem Sámova 4, 101 00 Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2014 č. j. 7 Tdo 1281/2013-100, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2013 č. j. 11 To 89/2013-562 a proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 23. 10. 2012 č. j. 5 T 125/2011-344, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích práv garantovaných čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, byla stěžovatelka napadeným rozsudkem Okresního soudu v Kladně uznána vinnou ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona, za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvanácti měsíců. Stěžovatelce byl dále uložen trest zákazu činnosti v bezpečnostních sborech a ve veřejné správě v případech spojení výkonu práce s konáním správního řízení a rozhodování v něm na dobu dvanácti měsíců. Uvedeného trestného činu se měla dopustit ve zkratce tím, že spolu s dalšími obviněnými při výkonu služby příslušníků Dopravního inspektorátu Okresního ředitelství Policie České republiky v Kladně dvakrát uložili řidičům pokutu za dopravní přestupky (aniž by vyplnili pokutové bloky a přestupek zapsali do hlídkové knížky) a převzaté peníze si nechali pro vlastní potřebu. Stěžovatelčino odvolání bylo Krajským soudem v Praze zamítnuto, dovolání Nejvyšší soud odmítl.
Stěžovatelka proto podala ústavní stížnost. V ní předně namítá, že nebylo nikdy nade vší pochybnost prokázáno, že by se trestného činu, který jí je kladen za vinu, skutečně dopustila. V průběhu řízení naopak vyšly najevo zásadní rozpory ve výpovědích obou svědků (řidičů, kterým měla být uložena pokuta), přičemž nebylo ani prokázáno, že se přestupků vůbec dopustili.
Stěžovatelka vznáší námitky i proti přepisu odposlechů, v němž je mimo jiné uvedeno: "Když jim řidič předá 3 000 Kč, tak policistka říká, že se nikdy neviděli." Stěžovatelka obecné soudy upozorňovala, že v přepise odposlechů není dovoleno vyslovit osobní názor přepisující osoby, k čemuž však nyní došlo a soudy tento přepis vzaly jako důkaz o tom, že částka 3 000 Kč byla skutečně předána. Takový důkaz nemůže být podle stěžovatelky důkazem o její vině.
Konečně, stěžovatelka poukazuje na výpověď svědka Langenbergera, který nevyloučil, že mu byla policisty po kontrole tisícikoruna vrácena spolu s doklady. Jelikož přitom všichni odsouzení včetně stěžovatelky přijetí jakékoli částky bez vydání bloku popřeli, nebylo spáchání trestného činu prokázáno.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod účastníků trestního řízení, zakotvených především v hlavě páté Listiny. Posouzení viny a případné vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadených rozhodnutí. K takovému pochybení však v nyní projednávané věci nedošlo.
Ústavní soud především nesouhlasí se stěžovatelčiným tvrzením, podle něhož nebyly skutky, které jí byly dávány za vinu, prokázány. Soudy prvního a druhého stupně vysvětlily, na základě jakých důkazů považovaly stěžovatelčinu vinu za prokázanou a jakými úvahami se při posuzování těchto důkazů řídily, přičemž jejich závěry lze označit za logické a přesvědčivé.
Pokud se týče prvního skutku, stěžovatelka byla usvědčena zejména výpovědí svědka (řidiče) a také prostorovými odposlechy. Svědek soustavně uváděl, že byl zastaven hlídkou policie, a jelikož bylo při kontrole zjištěno, že před jízdou požil alkohol, nabídl policistce zaplacení 3 000 Kč, pro které se ještě musel zastavit domů. Uvedenou částku poté skutečně zaplatil a odjel. Těmto tvrzením odpovídá i výpověď spolujezdce, který potvrdil, že řidič byl hlídkou zastaven, vystoupil a s policisty hovořil, zatímco spolujezdec mezitím odešel sám pěšky domů. Jak uvedl odvolací soud, tyto výpovědi jsou v souladu i s prostorovými odposlechy z policejního vozidla. Prokázáno bylo dále také to, že stěžovatelka ani její kolegové nevypsali řidiči blok, přestupek nezapsali do hlídkové knížky a peníze si nechali pro vlastní potřebu. Stěžovatelka sice upozorňuje, že k dispozici nebyl záznam o provedení dechové zkoušky, odvolací soud už však vysvětlil, proč je tento argument bezpředmětný. Řidič se k požití alkoholu sám přiznal, potvrdil, že částku 3 000 Kč zaplatil a jeho výpověď odpovídá výpovědi spolujezdce i zajištěným odposlechům. Stěžovatelčina vina tedy byla bezpochyby prokázána bez ohledu na záznamy přístrojů určených k provádění dechových zkoušek.
Stěžovatelčinu námitku vůči přepisu odposlechů považuje Ústavní soud za neopodstatněnou mimo jiné z toho důvodu, že soudy nezaložily svá rozhodnutí na té části přepisu, kterou stěžovatelka považuje za vadnou. Zjištění o předání částky 3 000 Kč soudy učinily především na základě výslechu řidiče a také na základě záznamu prostorového odposlechu, přičemž odvolací soud ve svém usnesení cituje jeho klíčové pasáže, a to pouze v přímé řeči, aniž by byla jakkoli brána do úvahy věta z přepisu, která podle stěžovatelky znění záznamu neodpovídá. Závěr o stěžovatelčině vině tedy rozhodně nebyl postaven na názoru osoby, která odposlechy přepisovala.
Pokud jde o druhý skutek, stěžovatelka poukazuje na výpověď řidiče, jenž sice potvrdil, že částku 1 000 Kč policistům zaplatil, ale nevyloučil, že mu byla posléze spolu s doklady vrácena. I s touto námitkou se nicméně obecné soudy vypořádaly. Jak poukázal nalézací soud, řidič k tomu dále uvedl, že onu tisícikorunu nikdy dodatečně nenašel, a to ani tehdy, co jej bezprostředně po jednání s policisty zastavila inspekce Ministerstva vnitra, které doklady opět předkládal. Skutečnost, že tisícikoruna nebyla řidiči vrácena, pak vyplývá i z odposlechů, jak je cituje odvolací soud. Opět lze tudíž konstatovat, že i druhý skutek byl jednoznačně prokázán, na čemž nic nemění ani neurčitost výpovědi svědka stran čistě teoretické možnosti vrácení již jednou policistům předané částky.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Složení senátu doznalo změn v souvislosti se změnami v obsazení Ústavního soudu (rozvrh práce dostupný na www.usoud.cz).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2014
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu