ECLI:CZ:US:2014:4.US.1313.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1313/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci stěžovatele A. M., Vazební věznice Praha 4, právně zastoupeného advokátem JUDr. Tomášem Štípkem, Stodolní 741/15, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013 sp. zn. 7 To 167/2013 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2012 sp. zn. 4 To 59/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 24. 4. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel si podal odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 53 T 6/2010, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci v jeho nepřítomnosti tak, že jej odmítl. K veřejnému zasedání se stěžovatel nedostavil z vážných zdravotních důvodů, přičemž z jednání se omluvil. Na začátku veřejného zasedání obhájce stěžovatele sdělil příslušnému senátu vrchního soudu, že se jej chce stěžovatel osobně účastnit. I přesto vrchní soud ve veřejném zasedání pokračoval a ve věci rozhodl. Nejvyšší soud podané dovolání odmítl s tím, že v odvolacím řízení nebyly provedeny žádné nové důkazy a tudíž nebylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele se vyjádřit ke všem provedeným důkazům. K tomu stěžovatel uvádí, že pokud by se jednání účastnil, zcela jistě by byly provedeny důkazy nové. Tím, že se veřejného zasedání nemohl stěžovatel zúčastnit, nemohly být ani nové důkazy provedeny. Stěžovatel má za to, že postupem vrchního soudu došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že účast potenciálně dotčené osoby na řízení patří mezi důležité záruky ochrany základních práv, neboť tím dochází k vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek a nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení. Jinými slovy řečeno, soud nemůže dospět k relevantnímu zjištění bez dodržení základních procesních náležitostí, k nimž je třeba řadit zejména bezprostřednost a ústnost.
Otázkou nezbytnosti osobního slyšení před soudem vyšší instance se ve své judikatuře opakovaně zabýval Evropský soud pro lidská práva, včetně rozhodnutí Ekbatani v. Sweden (Application no. 10563/83), Fejde v. Sweden (Application no. 12631/87), Kremzow v. Austria (29/1992/374/445), Belziuk v. Poland (45/1997/829/1035) a Hermi v. Italy (Application no. 18114/02). Z citované judikatury vyplývá, že nutnost takovéhoto osobního slyšení je třeba posuzovat vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu, s přihlédnutím k charakteru řízení a ke způsobu, jakým v něm byly prezentovány a chráněny zájmy obhajoby, to vše viděno ve světle důležitosti projednávané věci pro obviněného. Při takovémto zvažování může hrát roli např. to, zda obviněný byl slyšen alespoň v prvé instanci, zda na jednání byly rozhodovány otázky právní či skutkové, zda byly projednávány skutečnosti mající význam pro závěr o vině či nevině, či zda soud byl či nebyl vázán reformationis in peius.
Přítomnost obviněného na jednání odvolacího soudu bude nutná zpravidla např. tehdy, pokud na něm má být rozhodnuto, zda důkazy shromážděné prvou instancí byly dostatečné pro závěr o vině obviněného. Na druhou stranu sám fakt, že odvolací soud má plnou jurisdikci přezkoumat věc jak po stránce skutkové, tak právní, neznamená automaticky nutnost veřejného slyšení. Vždy je třeba dbát základních institucionálních záruk spravedlnosti trestního procesu v podobě práva obviněného na kontradiktorní řízení. To vyžaduje, aby strany měly možnost se vyjádřit k námitkám a důkazům předloženým stranou druhou.
Jak plyne z výše uvedeného, při otázce posuzování nutnosti slyšení obviněného v rámci odvolacího řízení záleží vždy především na konkrétních okolnostech případu. Již vrchní soud v rámci svého odůvodnění uvedl, že z doručené omluvenky nebylo lze seznat, že by se stěžovatel chtěl odvolacího řízení účastnit a že by chtěl být slyšen. S tímto požadavkem přišel v rámci veřejného zasedání až jeho právní zástupce. Dále nelze přehlédnout tu skutečnost, že stěžovatel měl možnost se k odsuzujícímu rozsudku krajského soudu ve svém odvolání vyjádřit, přičemž odvolací soud při hodnocení situace vyšel ze stejného skutkového základu jako soud prvního stupně. Navrhoval-li stěžovatel provedení dalších důkazních návrhů, tak jejich zamítnutí bylo provedeno již soudem prvního stupně, neboť tento považoval zjištěný skutkový stav za dostatečný a soud odvolací pouze konstatoval své setrvání na zjištěném skutkovém stavu. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti neuvádí žádný důkaz, který chtěl u odvolacího soudu navrhnout, zůstává pouze v rovině obecného tvrzení. Za podstatnou považuje Ústavní soud tu skutečnost, že v rámci odvolacího řízení nebylo prováděno dokazování a že byl stěžovatel zastoupen advokátem, to znamená, že nelze dospět k závěru, že by jeho práva byla v rámci odvolacího soudu vydána v plen. Obecné soudy musí ve své činnosti vycházet mimo jiné ze zásady efektivnosti a hospodárnosti trestního řízení a nemají-li pochyb o zjištěném skutkovém stavu, což v předmětném případě zjevně neměly, je jejich úkolem ve věci rozhodnout bez zbytečných průtahů.
Z výše uvedených důvodů nepovažuje Ústavní soud postup obecných soudů v dané věci za rozporný s ústavním pořádkem České republiky.
Ústavnímu soudu tak nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu