ECLI:CZ:US:2014:4.US.1337.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1337/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Evy Kvapilové, zastoupené Mgr. Petrou Šilhavou, advokátkou se sídlem Brno, Střední 26, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2014 č. j. 44 Co 8/2014-362, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. dubna 2014 a doplněnou podáními dne 29. dubna 2014, 2. května 2014 a 9. června 2014, stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Pro případ, že Ústavní soud ústavní stížnost neodmítne, navrhla stěžovatelka, aby v souladu s ustanovením §83 zákona o Ústavním soudu náklady jejího právního zastoupení zcela zaplatil stát.
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 83 P 62/2011 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Brně usnesením ze dne 3. prosince 2013 č. j. 83 P 62/2011-332 zamítl návrh stěžovatelky na změnu opatrovníka její zletilé dcery, kterým je Statutární město Brno. Rozhodnutí soudu prvního stupně napadla stěžovatelka odvoláním, které Krajský soud v Brně, usnesením napadeným ústavní stížností, potvrdil. Krajský soud dovodil, že ve výkonu funkce dosavadního opatrovníka nebyly zjištěny žádné nedostatky (zejména v otázce správy majetku opatrované a hospodaření s ním), dosavadního opatrovníka nevylučuje z této funkce ani ustanovení §63 NOZ.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že před soudem prvního stupně nebyla slyšena jako účastník řízení, nebylo jí umožněno, aby se vyjádřila k provedeným důkazům a důkazy, které pro řízení navrhla (zejména znalecký posudek na současný zdravotní stav a ovlivnitelnost zletilé dcery), nebyly soudem provedeny. Stěžovatelka má za to, že bylo porušeno její právo na rovnost účastníků v řízení před soudem, neboť vzhledem k tomu, že podala návrh na změnu opatrovníka opakovaně, přistupuje k ní podle jejího názoru soud jako k osobě kverulantské, potažmo obtěžující, a i z toho důvodu nebyla při jednání před soudem prvního stupně dne 3. prosince 2013 vyslechnuta a její navrhované důkazy byly zamítnuty. Tím, že krajský soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, porušil podle názoru stěžovatelky, její základní práva a svobody.
Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85) in http://nalus.usoud.cz]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že krajský soud se celou věcí řádně zabýval a své rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval.
Lze konstatovat, že stěžovatelka v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva a nepřípustně očekává, že napadené rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a vydané zcela v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. V závěrech učiněných krajský soudem neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možné ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat.
K námitce stěžovatelky, že soudem prvního stupně nebyly provedeny důkazy, které navrhovala, Ústavní soud z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 3. prosince 2013 a z odůvodnění usnesení soudu prvního stupně ověřil, že tento soud i v tomto případě postupoval podle ustanovení §27 odst. 2 a 3 OZ za použití §192 o. s. ř. a dovodil, že návrh stěžovatelky v této věci je opakovaný a zcela bezdůvodný. Stěžovatelka neuvedla žádný pádný důvod, který by mohl vést ke změně v osobě opatrovníka a neučinila tak ani při jednání dne 3. prosince 2013. I stávající opatrovník Statutární město Brno potvrdil, že vztahy mezi zletilou dcerou stěžovatelky a stěžovatelkou nejsou dobré, její dcera si změnu opatrovníka nepřeje. Z uvedených důvodů proto soud prvního stupně návrh stěžovatelky zamítl (č. listu 331 a 332 soudního spisu). Závěry ve věci učiněné, nejsou podle zjištění Ústavního soudu, v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky. Z pohledu Ústavního soudu zde prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu dán není.
Ústavní soud se nemohl ztotožnit ani s námitkou stěžovatelky, že bylo porušeno její právo na rovnost účastníků v řízení. Evropský soud pro lidská práva ve svém rozsudku Stratis Andreadis a Řecká rafinérie Stran proti Řecku ze dne 9. prosince 1994 (stížnost č. 13427/87:46) upřesnil ve své judikatuře požadavek rovnosti zbraní ve smyslu spravedlivé rovnováhy mezi stranami. V rozepřích a protichůdných soukromých zájmech tato rovnost znamená, že každé straně musí být poskytnuta přiměřená možnost svou věc presentovat - za podmínek, které ji neuvedou do podstatně nevýhodného postavení vůči jejímu protivníkovi (srov. Listina základních práv a svobod, Komentář, Wagnerová, Šimíček, Langášek, Pospíšil a kolektiv, Wolters Kluwer, 2012, str. 785). V kontextu s konkrétními okolnostmi daného případu, nelze než dovodit, že stěžovatelce v uplatnění jejích procesních práv bráněno nebylo a v tomto ohledu Ústavní soud žádná pochybení v projednávané věci nezjistil.
Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatelka nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za porušení zásady rovnosti účastníků řízení ani za jiný zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Stěžovatelce se nezdařilo doložit porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky. Jiná porušení stěžovatelka nenamítala a ani Ústavním soudem nebyla jiná porušení zjištěna. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Pokud se týká návrhu stěžovatelky, aby jí byla přiznána náhrada nákladů zastoupení, Ústavní soud konstatuje, že podmínky pro postup podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, z důvodu odmítnutí ústavní stížnosti, splněny nejsou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 8. července 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu