ECLI:CZ:US:2014:4.US.1384.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1384/14
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Tomáše Lichovníka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Petry Repkové, právně zastoupené JUDr. Janem Juračkou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Znojmo, Tovární 7, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. ledna 2014, č.j. 4 As 171/2013-25, a o návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost i připojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení napadeného rozsudku, neboť má za to, že jím byla narušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odstavcích 1 a 4; v čl. 12 odstavcích 1 a 3; v čl. 36 odstavcích 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 90 Ústavy ČR.
Rozhodnutím Úřadu městské části Brno - Černovice, odboru výstavby a územního plánování ze dne 3. ledna 2013, č.j. MCBCER/02013/12/SU/Nos, bylo stěžovatelce nařízeno odstranit specifikovanou stavbu., postavenou bez předchozího rozhodnutí či opatření dle stavebního zákona. Rozhodnutím Magistrátu města Brna ze dne 29. března 2013, č.j. MMB/0109586/2013, bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno napadené rozhodnutí. Následnou správní žalobu stěžovatelky zamítl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. listopadu 2013, č.j. 31 A 19/2013-32. Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta následná kasační stížnost stěžovatelky.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zrekapitulovala průběh řízení ve své věci před správními orgány i před správními soudy. Uvedla, že stavbu provedla v dobré víře na svém pozemku v sousedství povolené stavby, a vložila do ní všechny své finanční prostředky. Stavba se nedotkla zájmů jiných osob. Uvedla, že se domáhala vydání dodatečného stavebního povolení, že si je vědoma a mrzí ji porušení právních předpisů, k čemuž však došlo z nevědomosti. Nejvyšší správní soud, stejně jako správní orgány nerespektovaly ustanovení §129 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, které umožnuje dodatečné povolení stavby. Orgány veřejné moci nezohlednily fakt, že stavba je téměř dokončena. Proto se v ústavní stížnosti domáhala toho, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 31 A 19/2013, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, aniž by uvedl, v čem měl citovaný zásah spočívat.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
V projednávaném případě stěžovatelka započala se stavbou chaty (85 m2) navazující na stávající chatu (9 m2). Nová stavba je přitom částečně umístěna i na pozemku jiného vlastníka (Česká republika). Za daného stavu zahájil správní orgán řízení odstranění stavby. Řízení bylo přerušeno poté, co stěžovatelka podala žádost o dodatečné povolení stavby. Tomu však nebylo vyhověno a řízení o odstranění stavby pokračovalo. Následovalo odvolání, a správní žaloba. Krajský soud dospěl k poznání, že správní žaloba není důvodná a rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem. Za tohoto stavu podala stěžovatelka kasační stížnost. Rovněž Nejvyšší správní soud se důkladně zabýval námitkami stěžovatelky, hodnotil dostatečnost tvrzené dobré víry a souhlasu vlastníků sousedních pozemků na možnost legalizace stavby. I s odkazem na svoji judikaturu však tuto neshledal. Kasační soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí byla vydána v souladu se zákonem, a proto rozhodl napadeným způsobem.
Podle čl. 2 odstavce 2 Listiny, případně též čl. 2 odstavce 3 Ústavy ČR, lze státní moc vykonávat jen v případech, a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví. V projednávaném případě orgány veřejné moci této podmínce vyhověly a rozhodly jak v souladu s hmotnými, tak i procesními požadavky příslušných zákonů. Stěžovatelka neuvedla nic, mimo svého nesouhlasu, co by odůvodňovalo její ústavní stížnost, respektive z čeho by bylo možno dovodit zásah do jejích naříkaných práv. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení soudu, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Pokud se týká návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, Ústavní soud neshledal k takovému kroku důvod, neboť ani napadené rozhodnutí nebylo právním aktem, který by zakládal, rušil či jinak měnil právní povinnosti uložené stěžovatelce primárním rozhodnutím správního orgánu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu