ECLI:CZ:US:2014:4.US.1389.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1389/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o návrhu Jaroslava Červenky a Marcely Červenkové, zastoupených JUDr. Jiřím Feichtingerem, advokátem se sídlem Mariánské náměstí 6, Znojmo, na vyslovení: 1) zákazu pokračovat Všeobecné zdravotní pojišťovně, jakož i dalším orgánům veřejné moci v porušování práv a svobod stěžovatele Jaroslava Červenky, 2) příkazu obnovit stav před porušením dotčených práv a svobod, 3) příkazu Všeobecné zdravotní pojišťovně společně se soudním exekutorem Mgr. Tomášem Pospíchalem vrátit stěžovateli Jaroslavu Červenkovi částku ve výši 56 799 Kč, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé v ústavní stížnosti navrhli, aby Ústavní soud v nálezu vyslovil v záhlaví uvedeny zákaz a oba příkazy, neboť mají za to, že jimi došlo k porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelé poukázali na skutečnost, že proti stěžovateli v postavení povinného byla nařízena a následně provedena exekuce soudním exekutorem Mgr. Tomášem Pospíchalem (č. j. 070 Ex 1470/13-23), když exekučním titulem byl výkaz nedoplatků ze dne 11. 11. 2011 č. j. 1941132475, vydaný Všeobecnou zdravotní pojišťovnou (dále jen "výkaz nedoplatků"); exekuce byla provedena přikázáním pohledávky z účtu stěžovatelky, když byla vymožena exekuovaná částka (v celkové výši 44 481 Kč) a náklady exekučního řízení (ve výši 12 318 Kč), tj. celkem ve výši 56 779 Kč. Stěžovatelé zdůraznili, že výkaz nedoplatků byl vydán v rozporu se zákonem č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a to za situace, kdy stěžovatel nebyl a není pojištěncem ani plátcem pojistného ve smyslu jeho §2 a §5, neboť po emigraci v roce 1969 z tehdejší Československé socialistické republiky má trvalý na území SRN, jejímž je státním občanem; na území České republiky nežije a československé (resp. české) občanství pozbyl a nikdy je již nenabyl. Všeobecná zdravotní pojišťovna přezkoumala stěžovatelovu žádost na vyplacení (vrácení) částky ve výši 56 779 Kč ve věci exekuce a tuto žádost shledala částečně důvodnou a částečně nedůvodnou. Důvodnou tuto žádost shledala ve vztahu k vrácení částky ve výši 44 481 Kč, a to na základě dodatečně doložené nové skutečnosti, která ji vedla ke změně evidence povinného (stěžovatele) a ke zrušení všech exekučních titulů; výše uvedenou částku je připravena vyplatit na účet v co nejkratší době. Všeobecná zdravotní pojišťovna však za nedůvodný považuje požadavek na vrácení nákladů exekučního řízení ve výši 12 318 Kč, neboť sdělení, že se stěžovatel trvale zdržuje v zahraničí, obdržela až dodatečně po podání exekučního návrhu a zahájení exekuce, když exekutorský úřad vymohl pohledávku v řádném exekučním řízení.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální (procesní) předpoklady a podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), umožňující následné posouzení její věcné opodstatněnosti.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných norem procesních.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle §75 odst. 1 část věty před středníkem zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jako prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je tedy její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Za výše popsané situace, kdy stěžovatelé sice podali ústavní stížnost, v níž se domáhají v záhlaví uvedeného zákazu a obou příkazů, avšak dosud nevyčerpali (všechny) prostředky, které jim právní řád k ochraně jejich práv poskytuje, tj. v civilním soudním řízení nepodali odpovídající žalobu (zřejmě na náhradu škody), nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat meritorně.
Za tohoto stavu - a se zřetelem na skutečnost, že nebyly zjištěny podmínky postupu podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu - nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost posoudit jako nepřípustnou a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ji podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj