ECLI:CZ:US:2014:4.US.1423.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1423/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti M. K., zastoupeného Mgr. Pavlem Jakimem, advokátem v Písku, Velké nám. 119, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 6 Co 67/2014-78 ze dne 4. 2. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým by změněn rozsudek Okresního soudu v Písku č. j. 1 P 158/2013-53 ze dne 18. 11. 2013 tak, že návrh stěžovatele na snížení výživného dětí byl zamítnut.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že okresní soud rozhodl o snížení výživného tehdy všech tří nezletilých dětí celkem o 1 200 Kč, neboť na straně otce došlo v důsledku poklesu výdělku ke změně poměrů. Krajský soud prvostupňové rozhodnutí změnil a žalobě stěžovatele nevyhověl, neboť dospěl k závěru, že původně stanovené výživné bylo podhodnoceno a přes snížení výdělku otce odpovídá potřebám dětí i možnostem a schopnostem stěžovatele.
Stěžovatel se závěry krajského soudu nesouhlasí a je přesvědčen, že soudy nepřistupovaly k rodičům nezletilých dětí při hodnocení jejich majetkových poměrů stejným způsobem. Zejména namítá, že krajský soud pomíjí, že v důsledku chování matky má otec zvýšené výdaje, když splácí hypoteční úvěr, který byl poskytnut oběma rodičům, má další výdaje spojené s placením nájemného a značné výdaje spojené s každodenním dojížděním do svého zaměstnání.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Dospěl poté k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. A o takový případ v projednávané věci jde.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k závěru, že výdělkové možnosti stěžovatele odpovídají výživnému stanovenému v původním rozhodnutí soudu z roku 2012. Přihlédly ke skutečnosti, že potřeby dvou nezletilých dětí a jednoho již zletilého syna vzrostly. Rovněž se dostatečně zabývaly hodnocením výdělkových možností rodičů. Otec, který měl v roce 2013 průměrný příjem 33 763 Kč, mimo výživné na děti nepřispívá. Matka, jejíž průměrný příjem činí 22 871 Kč, vyvažuje vyživovací povinnost osobní péčí. Ponechání výživného v původní výši doporučil i kolizní opatrovník.
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí civilních soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší výhradně těmto soudům. S ohledem na uvedené není oprávněn ani v projednávané věci přehodnocovat závěry soudů ohledně konkrétní výše výživného.
V předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Krajský soud zaujal v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Své rozhodnutí patřičně odůvodnil, srozumitelně a logicky uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Ústavní soud přitom neshledal, že by ze strany soudu došlo při hodnocení důkazů a formulování právních závěrů k nerovnému přístupu ke stranám sporu. Podle Ústavního soudu ani nic nesvědčí o tom, že by se civilní soudy při rozhodování dopustily libovůle.
Z výše uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaného práva na spravedlivý (řádný) proces. Právo na spravedlivý (řádný) proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti. Skutečnost, že své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu