ECLI:CZ:US:2014:4.US.1431.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1431/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Bézy, zastoupeného JUDr. Miloslavem Langerem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Zlín, Klečůvka 83, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2224/2013-140 ze dne 22. ledna 2014, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pob. ve Zlíně č. j. 60 Co 83/2013-115 ze dne 26. března 2013 a proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně č. j. 44 C 361/2011-85 ze dne 12. října 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení práva na řádný a spravedlivý proces garantovaného čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a porušení principu legitimního očekávání domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 44 C 361/2011 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud ve Zlíně rozsudkem č. j. 44 C 361/2011-85 ze dne 12. října 2012 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal vůči žalované Anežce Tomečkové (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 1.722.675,- Kč s tam specifikovanými úroky (výrok I.) a uložil stěžovateli zaplatit žalované náklady řízení ve výši 87.192,- Kč (výrok II.). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně, pob. ve Zlíně rozsudkem č. j. 60 Co 83/2013-115 ze dne 26. března 2013 rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. potvrdil a v napadeném výroku II. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (neboť soud prvního stupně nerozhodl o celém předmětu řízení). Usnesením Okresního soudu ve Zlíně č. j. 44 C 361/2011-120 ze dne 30. dubna 2013 bylo řízení ve vztahu k tam specifikovanému úroku a úroku z prodlení zastaveno (výrok I.) a stěžovateli bylo uloženo zaplatit žalované náklady řízení ve výši 95.649,- Kč (výrok II.). Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 33 Cdo 2224/2013-140 ze dne 22. ledna 2014 odmítl (výrok I.) a uložil stěžovateli zaplatit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 18.779,- Kč (výrok II.).
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nesprávně interpretovaly a aplikovaly normy jednoduchého práva, a to konkrétně zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku a zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, čímž ve svém důsledku zasáhly do ústavně zaručených práv stěžovatele, a to zejména do práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy se v jeho věci odchýlily od ustálené judikatury, a to zejména stran akcesority hlavního závazku a závazku vedlejšího, stran problematiky bezdůvodného obohacení a dále stran námitky promlčení a jejího uplatnění v rozporu s dobrými mravy, pročež přináší v ústavní stížnosti podrobnější argumentaci.
Před tím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatel podal ústavní stížnost proti v záhlaví citovaným rozhodnutím v celém jejich rozsahu. Nákladový výrok II. rozsudku Okresního soudu ve Zlíně č. j. 44 C 361/2011-85 ze dne 12. října 2012 však byl odvolacím soudem zrušen a o nákladech řízení před soudem prvního stupně bylo (poté, co soud prvního stupně rozhodl o části předmětu řízení, o kterém opomněl svým rozsudkem č. j. 44 C 361/2011-85 ze dne 12. října 2012 rozhodnout) znovu rozhodnuto usnesením Okresního soudu ve Zlíně č. j. 44 C 361/2011-120 ze dne 30. dubna 2013 (které však stěžovatel ústavní stížností nenapadl). Za této situace Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost proti nákladovému výroku II. rozsudku Okresního soudu ve Zlíně č. j. 44 C 361/2011-85 ze dne 12. října 2012 směřuje proti nikoli konečnému rozhodnutí, a proto se v této části jedná o nepřípustný návrh.
Ústavní soud následně přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí ve zbývajícím rozsahu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná a stěžovateli je dle ústavní stížnosti známo, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, a to včetně provádění a hodnocení důkazů, interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů.
V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Obecné soudy podle zjištění Ústavního soudu napadenými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Svá rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnily a vypořádaly se se všemi rozhodujícími skutečnosti. Obecné soudy mimo jiné velmi podrobně vysvětlily, proč stěžovatelem uplatněný nárok byl posouzen jako nárok z titulu smlouvy o půjčce a nikoli jako bezdůvodného obohacení a proč uplatnění námitky promlčení ze strany žalované neshledaly za rozporné s dobrými mravy. Ústavní soud, nemaje potřebu cokoli dalšího dodávat, na tato rozhodnutí, jakožto na ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování, pouze odkazuje s tím, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil. Ústavní stížnost stěžovatele považuje Ústavní soud především za polemiku se závěry obecných soudů, která však jeho kasační zásah založit nemohla.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost z části podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou a z části podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Vzhledem k právě uvedenému závěru Ústavní soud stěžovatele nevyzýval k odstranění vady jeho podání, spočívající v tom, že v plné moci advokáta nebylo v souladu s ust. §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu výslovně uvedeno, že je určena k zastupování před Ústavním soudem. Odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti nemohlo ničeho změnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu