ECLI:CZ:US:2014:4.US.1442.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1442/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Zbygniewa Trofimiuka, zastoupeného JUDr. Danielou Pitínovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2014 č. j. 21 Cdo 541/2013-444 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2012 č. j. 19 Co 495/2008-406, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 18. dubna 2014, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že bylo jimi porušeno jeho právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 16 C 31/2003 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že v řízení o dědictví po Ing. Věře Sulkové (zemřela dne 7. května 2002) byly předloženy dvě odlišné závěti. První z nich je datována dnem 1. dubna 2002 a jediným závětním dědicem je podle ní vedlejší účastník řízení Ing. Miroslav Dostál. Druhá závěť je datována dnem 25. dubna 2002, a jediným závětním dědicem je podle ní stěžovatel. Obvodní soud usnesením ze dne 13. prosince 2002 č. j. 34 D 1520/2002-37 vedlejšímu účastníkovi řízení uložil v souladu s ustanovením §175k o. s. ř., aby ve lhůtě jednoho měsíce od doručení tohoto usnesení uplatnil dědické právo žalobou podanou proti stěžovateli na určení, že závěť ze dne 25. dubna 2002 je neplatná. Obvodní soud rozsudkem ze dne 16. prosince 2003 č. j. 16 C 31/2003-33 ve věci určení dědického práva zamítl podanou žalobu na určení, že zůstavitelka nepodepsala závěť datovanou 25. dubna 2002 a že neměla pro svůj zdravotní stav způsobilost k právním úkonům ve vztahu k této závěti (výroky I. a II.). Rozsudek soudu prvního stupně napadl stěžovatel odvoláním. Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. června 2004 č. j. 19 Co 168/2004-52 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Obvodní soud znovu rozhodl rozsudkem ze dne 7. srpna 2008 č. j. 16 C 31/2003-303 tak, že zamítl žalobu, že zůstavitelka vlastnoručně nepodepsala závěť datovanou dne 25. dubna 2002, že neměla pro svůj zdravotní stav způsobilost k právním úkonům ve vztahu k pořízení závěti datované dne 25. dubna 2002 a že závěť datovaná dne 25. dubna 2002 je neplatná (výroky I., II. a III.). Dále obvodní soud určil, že vedlejší účastník řízení je dědicem po zůstavitelce a že stěžovatel není dědicem po zůstavitelce (výroky IV. a V.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VI. a VII.).
Proti výrokům IV. až VII. rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání stěžovatel. Městský soud jako soud odvolací rozhodl rozsudkem ze dne 14. ledna 2009 č. j. 19 Co 495/2008-343, kterým výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že vedlejší účastník řízení je dědicem po zůstavitelce a dále změnil V. výrok tak, že zamítl žalobu na určení, že stěžovatel není dědicem po zůstavitelce. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání vedlejší účastník řízení. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. prosince 2011 č. j. 21 Cdo 3332/2009-383 rozsudek městského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud rozhodl znovu rozsudkem napadeným ústavní stížností tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé IV. a V. a ve výrocích o nákladech řízení mezi účastníky VI. a ve vztahu ke státu VII. potvrdil. Stěžovatel proti rozsudku městského soudu podal dovolání. Nejvyšší soud usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, dovolání jako nepřípustné odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybnil procesní řízení vedené před obecnými soudy, zejména usnesení městského soudu ze dne 2. června 2004 č. j. 19 Co 168/2004-52, kterým městský soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s tím, že soud řádně nepoučil vedlejšího účastníka řízení podle ustanovené §118a odst. 1 o. s. ř. Stěžovatel namítal, že podle jeho názoru, zrušené rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 16. prosince 2003 bylo správné. Dále stěžovatel tvrdil, že v průběhu řízení nebylo prováděno žádné dokazování k dědickému právu vedlejšího účastníka řízení, ačkoli už při jednání soudu prvního stupně dne 23. března 2006 vznášel námitku neplatnosti závěti ze dne 1. dubna 2002, a v průběhu řízení ani neměl vůbec možnost specifikovat námitky proti platnosti závěti ze dne 1. dubna 2002 (i když je vznesl), neboť veškeré dokazování bylo vedenou pouze k závěti ze dne 25. dubna 2002. V postupu soudů v předmětném řízení spatřuje stěžovatel porušení rovnosti účastníků, neboť odvolací soud podle jeho názoru jednostranně zvýhodnil vedlejšího účastníka řízení, aniž by pro to měl oporu v zákoně. Obecné soudy pak stěžovatele řádně nepoučily o tom, že by měl ve vztahu k závěti ve prospěch vedlejšího účastníka řízení vznášet nějaká skutková tvrzení. I v tomto postupu spatřuje stěžovatel porušení rovnosti účastníků. Jediným důvodem, proč bylo rozhodnuto o dědickém právu vedlejšího účastníka řízení, tak podle tvrzení stěžovatele byla skutečnost, že to v rozšíření žaloby požadoval. Stěžovatel je přesvědčen, že v průběhu celého řízení byl vedlejší účastník řízení dvakrát soudy zvýhodněn, a to když mu odvolací soud s chybným odkazem na ustanovení §118a o. s. ř. umožnil po marném uplynutí lhůty k uplatnění dědické žaloby návrh doplnit a dále vést dědický spor; podruhé byl zvýhodněn tím, že mu bylo přiznáno dědické právo bez jakéhokoliv dokazování, neboť stěžovateli nebylo poskytnuto řádné poučení, ačkoli námitku neplatnosti závěti uplatnil a ve shodě s již zmíněným ustanovením §118a o. s. ř měl být tedy k doplnění svých skutkových tvrzení vyzván. Obecné soudy podle názoru stěžovatele přistupovaly k účastníkům řízení zcela odlišným způsobem a fakticky stěžovateli odňaly možnost hájit své zájmy před soudem.
Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí ve věci rozhodujících soudů z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85) in http://nalus.usoud.cz]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly a svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly.
Pokud se týká tvrzení stěžovatele, že vznesl námitku neplatnosti závěti ze dne 1. dubna 2002, z obsahu protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 23. března 2006 (č. listu 141 - 145 soudního spisu) plyne, že byl čten podstatný obsah znaleckého posudku ze dne 19. října 2005, který vypracoval znalec PhDr. Milan Nouzovský. Poté bylo přistoupeno k výslechu soudního znalce, když na č. listu 143 - 144 v rámci výslechu znalce právní zástupkyně stěžovatele uvedla, "...že v tom případě ten podpis (myšleno v závěti ze dne 1. dubna 2002) také zpochybňuje", a dále uvedla, že "pokud se jedná o pravost podpisu na závěti z 1. 4., pak tato závěť je psána vlastnoručně a znalec by se tedy mohl zabývat písmem celé závěti". Na to znalec uvedl, "...že by bylo vhodnější, kdyby byly sehnány zcela jiné materiály, pokud strana žalovaná tvrdí, že ani ta závěť z 1. dubna 2002 nemusí být psána samotnou pisatelkou, tedy zemřelou zůstavitelkou". Na to soud konstatoval, že další otázky na znalce již nejsou a jeho výslech je proto tímto ukončen. Právní zástupkyně stěžovatele nakonec uvedla, "...že zatím souhlasí s tím, aby byli slyšeni již navržení svědci. Pokud by měla strana žalovaná nějaké další důkazy, tyto sdělí obratem soudu". Ústavní soud pak ověřil, že stěžovatel v odvolání podaném proti výrokům IV. až VII. rozsudku obvodního soudu ze dne 7. srpna 2008 č. j. 16 C 31/2003-203 tuto námitku vznesl (č. listu 321 soudního spisu). Ve svém vyjádření ze dne 18. září 2009 k dovolání podanému vedlejším účastníkem řízení se pak vyjádřil pouze k závěti ze dne 25. dubna 2002 (č. listu 374 soudního spisu). V podaném dovolání ze dne 12. prosince 2012 pak stěžovatel konstatoval, že "...platnost této závěti (ze dne 1. dubna 2002) nebyla předmětem tohoto řízení" (č. listu 418 soudního spisu). V kontextu s konkrétními okolnostmi daného případu, za situace, kdy stěžovatel byl v průběhu řízení před obecnými soudy zastoupen kvalifikovaným advokátem, nelze než dovodit, že stěžovateli v uplatnění jeho procesních práv bráněno nebylo a v tomto ohledu Ústavní soud žádná pochybení v projednávané věci nezjistil.
Napadené usnesení Nejvyššího soudu mohl Ústavní soud přezkoumat toliko pro odepření spravedlnosti, neboť zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. usnesení ze dne 25. listopadu 2010 sp. zn. IV. ÚS 2929/09 in http://nalus.usoud.cz). Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil.
Lze konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s rozhodnutími soudů a nepřípustně očekává, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu. K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti je jen možno podotknout, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Za situace, kdy ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, není ani z tohoto pohledu možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
Ústavní soud se nemohl ani ztotožnit s námitkou stěžovatele, že bylo porušeno jeho právo na rovnost účastníků v řízení. Evropský soud pro lidská práva ve svém rozsudku Stratis Andreadis a Řecká rafinérie Stran proti Řecku ze dne 9. prosince 1994 (stížnost č. 13427/87:46) upřesnil ve své judikatuře požadavek rovnosti zbraní ve smyslu spravedlivé rovnováhy mezi stranami. V rozepřích a protichůdných soukromých zájmech tato rovnost znamená, že každé straně musí být poskytnuta přiměřená možnost svou věc presentovat - za podmínek, které ji neuvedou do podstatně nevýhodného postavení vůči jejímu protivníkovi (srov. Listina základních práv a svobod, Komentář, Wagnerová, Šimíček, Langášek, Pospíšil a kolektiv, Wolters Kluwer, 2012, str. 785).
V souvislosti s uvedenou argumentací stěžovatele Ústavní soud rovněž odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. I když čl. 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, neboť toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (srov. rozhodnutí o přijatelnosti ve věci Pesti a Frodl proti Rakousku ze dne 18. ledna 2000, stížnosti č. 27618/95 a 27619/95 in ASPI).
V posuzovaném případě Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil. Kolizi napadených rozhodnutí s odkazovaným právem na spravedlivý proces Ústavní soud neshledává.
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy učinily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovateli se nezdařilo doložit porušení namítaného základního práva zaručeného ústavním pořádkem České republiky. Jiná porušení stěžovatel nenamítal a ani Ústavním soudem nebyla jiná porušení zjištěna. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 7. července 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu