ECLI:CZ:US:2014:4.US.1534.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1534/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky, obchodní společnosti KOVINTRADE Praha spol. s r.o., se sídlem Praha 5, Holečkova 777/39, zastoupené JUDr. Mgr. Martinou Jinochovou Matyášovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Washingtonova 1567/25, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, č. j. 21 Cdo 916/2013-228, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2012, č. j. 62 Co 221/2012-208 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 11. 2011, č. j. 25 C 573/2009-157, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 4. 2014, která byla doplněna podáními stěžovatelky ze dne 29. 5. 2014 a 24. 6. 2014 a jež splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jí garantované právo na spravedlivý proces, jakož i princip právní jistoty a legitimního očekávání, princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí a zákaz pravé retroaktivity.
II.
2. Michal Sodomka (zde vedlejší účastník) se svou žalobou domáhal po stěžovatelce zaplacení částky 90.254,- Kč s příslušenstvím jako finanční kompenzace z konkurenční doložky, která byla mezi účastníky (stěžovatelkou jako zaměstnavatelem a vedlejším účastníkem jako zaměstnancem) sjednána v rámci pracovní smlouvy ze dne 1. 1. 2007 a v níž se vedlejší účastník zavázal zdržet se po dobu jednoho roku od ukončení pracovního poměru u stěžovatelky výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem podnikání stěžovatelky nebo by vůči ní měla soutěžní povahu, za což mu mělo náležet finanční vyrovnání do výše průměrného měsíčního výdělku za každý měsíc plnění závazku.
3. Této žalobě bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 11. 2011, č. j. 25 C 573/2009-157, vyhověno. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že odstoupení stěžovatelky od konkurenční doložky, jež tato učinila, nelze považovat za úkon způsobilý k ukončení platnosti doložky, neboť stěžovatelka v odstoupení nevymezila důvod odstoupení, a její závazek z této doložky (tedy povinnost poskytnout vedlejšímu účastníku příslušnou finanční kompenzaci) proto trvá. Soud prvního stupně v této souvislosti odkázal na právní závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4986/2010.
4. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo jako věcně správné potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2012, č. j. 62 Co 221/2012-208, když odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl ve věci dostatečné dokazování, z provedených důkazů učinil odpovídající skutková zjištění a dospěl i ke správnému právnímu posouzení věci, když při tomto posouzení vyšel z výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
5. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, č. j. 21 Cdo 916/2013-228, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a naopak poukázal na to, že toto rozhodnutí je zcela v souladu s ustálenou soudní praxí.
III.
6. Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní vylíčila vlastní skutkovou verzi případu a vyjádřila svůj nesouhlas s právním posouzením věci obecnými soudy (zejména pak se správností právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4986/2010, na nějž soudy všech stupňů ve svých rozhodnutích odkázaly). Stěžovatelka dále poukázala na to, že vymezení důvodu odstoupení od konkurenční doložky jako obligatorní náležitosti odstoupení zaměstnavatele od tohoto závazku [ve smyslu ustanovení §310 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"), ve spojení s ustanovením §48 odst. 1 zákona č. 64/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník")], bylo dovozeno až v rámci předmětného rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaného v roce 2011. Stěžovatelka však od konkurenční doložky sjednané s vedlejším účastníkem odstoupila již v roce 2009, tedy před vydáním předmětného rozhodnutí dovolacího soudu. Vyjádřila proto přesvědčení, že obecné soudy tím, že závěry vyslovené v rozhodnutí, jež bylo vydáno až dva roky poté, co od konkurenční doložky odstoupila, aplikovaly i na nyní souzený případ, porušily princip zákazu pravé retroaktivity, princip právní jistoty, legitimního očekávání a předvídatelnosti soudních rozhodnutí, když tento důvod neplatnosti stěžovatelka dle svého názoru nemohla v době odstoupení od konkurenční doložky předvídat, neboť tato otázka nebyla v té době judikatorně vyřešena. Stěžovatelka namítla též to, že obecné soudy se vůbec nezabývaly otázkou, zda výkon práva ze strany vedlejšího účastníka není v rozporu s dobrými mravy.
IV.
7. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, je její podstatou explicitně vyjádřený nesouhlas stěžovatelky s právním závěrem, k němuž obecné soudy v nyní posuzované věci dospěly, a sice se závěrem, že odstoupení stěžovatelky od konkurenční doložky bez uvedení důvodu tohoto odstoupení nelze považovat za perfektní právní úkon. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad podústavních právních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů je ryze záležitostí obecných soudů. Při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není úkolem Ústavního soudu, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů a jimi provedený výklad podústavních právních předpisů jsou věcně správné či nikoli. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů jen tehdy, dospěl-li by k závěru, že obecnými soudy učiněný výklad právního předpisu nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Pochybení tohoto charakteru a intenzity však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. Ústavní soud má předně za to, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací řádným a přesvědčivým způsobem vysvětlily, z jakého důvodu považují odstoupení stěžovatelky od sjednané konkurenční doložky za neplatné. Soudy obou stupňů v této souvislosti odkázaly na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4986/2010, v němž Nejvyšší soud vyjádřil názor, podle něhož zaměstnavatel a zaměstnanec mohou odstoupit od konkurenční doložky jen z důvodu stanoveného v zákoně nebo v dohodě účastníků, a tedy je nezbytné, aby důvod odstoupení byl v rámci tohoto úkonu uveden. Nejvyšší soud v této souvislosti poukázal na to, že ustanovení §310 odst. 4 zákoníku práce vymezuje pouze časové období, po které je zaměstnavatel oprávněn od uzavřené konkurenční doložky odstoupit; k otázce, z jakých důvodů je možné tak učinit, však toto ustanovení neuvádí ničeho. Proto je dle názoru Nejvyššího soudu třeba subsidiárně použít ustanovení §48 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož platí, že odstoupit od smlouvy může její účastník jen z důvodů stanovených v zákoně nebo dohodnutých mezi účastníky. Údaj o důvodu odstoupení je tak z pohledu Nejvyššího soudu imanentní součástí každého jednostranného odstoupení od právního úkonu (a tedy i odstoupení od konkurenční doložky v pracovněprávních vztazích); bez uvedení tohoto důvodu nelze jednostranné odstoupení pokládat za perfektní. Tento způsob výkladu předmětných ustanovení zákoníku práce a zákoníku občanského pak dle názoru Nejvyššího soudu zároveň akcentuje princip ochrany práv zaměstnance, neboť možnost zaměstnavatele odstoupit od sjednané konkurenční doložky bez uvedení důvodu nebo ze kteréhokoliv důvodu by z pohledu Nejvyššího soudu představovala zvýhodnění zaměstnavatele oproti zaměstnanci, což však s přihlédnutím ke shora uvedenému principu ochrany zaměstnance připustit nelze.
10. Právě uvedený výklad příslušných ustanovení občanského zákoníku a zákoníku práce Ústavní soud považuje za ústavně konformní, nevybočující z mezí standardů výkladu, který je v soudní praxi respektován. S přihlédnutím k racionálnímu a logickému odůvodnění tohoto výkladu tak Ústavní soud nemohl učinit ani závěr, že by interpretace předmětných ustanovení byla případem nepředvídatelné interpretační libovůle (shodně viz usnesení sp. zn. II. ÚS 3203/13 ze dne 5. 11. 2014, dostupné na http://nalus.usoud.cz). K porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky proto v důsledku aplikace tohoto výkladu příslušných ustanovení podústavních právních předpisů na nyní posuzovanou věc nedošlo.
11. Na právě uvedeném nemůže nic změnit ani tvrzení stěžovatelky, že aplikací právních závěrů Nejvyššího soudu vyslovených v jeho rozsudku ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4986/2010, i na nyní souzenou věc byly porušeny principy právní jistoty, legitimního očekávání, zákazu pravé retroaktivity a předvídatelnosti soudního rozhodování. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou rozhodovací praxi týkající se problematiky změny soudního rozhodování, v níž Ústavní soud setrvává na závěru, že změna judikatury sama o sobě není porušením principu předvídatelnosti práva a nemůže být důvodem pro kasaci napadeného rozhodnutí. To proto, že judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna, např. v návaznosti na vývoj sociální reality, techniky apod., s nimiž jsou spjaty změny v hodnotových akcentech společnosti. Ke změně rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i ke sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem třeba přistupovat opatrně a při posuzování jednotlivých případů tak, aby nebyl narušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení. Je povinností soudů přistupovat ke změně judikatury nejen opatrně a zdrženlivě (tj. výlučně v nezbytných případech opodstatňujících překročení principu předvídatelnosti), ale též s důkladným odůvodněním takového postupu; jeho součástí nezbytně by mělo být přesvědčivé vysvětlení toho, proč, vzdor očekávání respektu k dosavadní rozhodovací praxi, bylo rozhodnuto jinak. [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345), bod 18 a nález sp. zn. IV. ÚS 738/09 ze dne 11. 9. 2009 (N 201/54 SbNU 497), bod 22].
12. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že judikatura je aplikační směrnicí poznávání právních norem. Ukazuje možné rozhodnutí, které nemusí být vždy správné, protože judikatura má vždy jen faktickou působnost, když sleduje harmonickou úpravu vztahů mezi jednotlivci navzájem i mezi jednotlivcem a celkem a chce rozumně a co nejlépe vyhovět názorům obecným, což se odráží i ve změnách právních názorů soudů (viz Rouček, F. Výklad a použití zákonů v praksi. Praha: Nakladatelství A. Hubínek, 1941. str. 366 - 367).
13. Je také ustálenou judikaturou Ústavního soudu, podpořenou právní doktrínou, že pokud dojde ústavně souladným způsobem ke změně judikatury, lze zásadně tento nový právní názor aplikovat též na řízení již běžící, tedy do jisté míry retrospektivně (blížeji viz Bobek, M., Kühn, Z. a kol. Judikatura a právní argumentace. 2. vydání. Praha: Auditorium, 2013, str. 161). Zejména v oblasti soukromého práva by jiný postup mohl zasáhnout do práv druhé strany sporu. K čisté prospektivitě změny, kdy se tato na projednávaný případ nevztáhne, lze přistoupit pouze výjimečně, pokud by aplikace nového právního názoru byla pro stěžovatele nepřiměřeně tvrdá [viz nález sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345)]. O takový případ se však v nyní souzené věci dle názoru Ústavního soudu nejedná.
14. V nyní projednávané věci navíc dle názoru Ústavního soudu předmětným rozsudkem Nejvyššího soudu nedošlo ke změně konstantní judikatury, ale spíše ke sjednocení dosud nesourodé rozhodovací praxe (na což ve svém rozhodnutí poukazuje též soud prvního stupně); rovněž sama stěžovatelka ve své ústavní stížnosti připouští, že k otázce obligatorních náležitostí odstoupení zaměstnavatele od konkurenční doložky neexistovala v době, kdy stěžovatelka od konkurenční doložky odstoupila, ustálená soudní praxe (která dle názoru stěžovatelky neexistuje dodnes). Toto tvrzení samotné stěžovatelky z pohledu Ústavního soudu nepostrádá vliv na relevanci její argumentace co do její případné "dobré víry" v judikaturou formulované závěry.
15. Ústavní soud nemohl přisvědčit konečně ani námitce stěžovatelky, že obecné soudy při svém rozhodnutí nepřihlédly ke skutečnosti, že výkon práv vedlejšího účastníka je v rozporu s dobrými mravy. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudů všech stupňů, tyto se otázkou souladu výkonu práv vedlejšího účastníka s dobrými mravy zabývaly, přičemž své závěry přesvědčivým způsobem odůvodnily. Ústavní soud neshledal nic, co by soudům v této souvislosti vytkl.
V.
15. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2014
Vlasta Formánková v. r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu