ECLI:CZ:US:2014:4.US.1582.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1582/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti, kterou podali stěžovatelé 1/ Rita Marek, 2/ Denise Marek a 3/ Roger Marek, všichni zastoupeni JUDr. Klárou Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Praha 2, Španělská 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2013 č. j. 28 Cdo 1308/2013-483, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2007 č. j. 18 Co 282/2006-281 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. ledna 2006 č. j. 8 C 237/95-220, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 6. května 2014, stěžovatelé podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 8 C 237/95 bylo zjištěno, že právní předchůdce stěžovatelů Alfréd Marek se žalobou podanou dne 1. listopadu 1995 domáhal po právní předchůdkyni žalovaných vydání nemovitostí v k. ú. Střešovice. Obvodní soud žalobu zamítl. Na základě podaného odvolání Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud tak, že jej odmítl z důvodu jeho nepřípustnosti.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti popsali průběh řízení před obecnými soudy a tvrdili, že obecné soudy v dané věci postupovaly svévolně, neboť se nevypořádaly s důkazy navrhovanými právním předchůdcem stěžovatelů, svůj postup a pominutí posuzování informací v kontextu v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně nevysvětlily, s faktem politické angažovanosti nabyvatele pana Bergera se nevypořádaly a vyvozené právní závěry řádně a přesvědčivě neodůvodnily. Na podporu svých tvrzení stěžovatelé odkázali na nález Ústavního soudu ze dne 16. října 2008 sp. zn. I. ÚS 1012/07; N 173/51 SbNU 141.
Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovateli, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02; N 126/28 SbNU 85, in http://nalus.usoud.cz]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud shledal jako opodstatněnou námitku, že řízení před prvoinstančním soudem zůstalo po skutkové a důkazní stránce neúplné, pokud znalec, který byl pověřen vypracováním znaleckého posudku v této věci, nebyl prvoinstančním soudem vyslechnut, aby závěry svého posudku před soudem stvrdil. Odvolací soud proto v tomto směru doplnil důkaz navrhovaný již ve stadiu řízení před prvním soudem (§213 odst. 4 o. s. ř.) a znalce vyslechl. Dále odvolací soud znovu provedl důkaz přípisem Odboru bytového hospodářství ONV v Praze 6 o prodeji předmětného rodinného domku a kupní smlouvou ohledně této nemovitosti, jako to vyžadovalo ustanovení §16 odst. 2 tehdy platné vyhlášky č. 104/1966 Sb. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku na straně sedmé vypořádal i s argumentací o nesporné angažovanosti zejména právního předchůdce žalovaných v komunistickém režimu a rovněž odůvodnil, proč neprovedl důkazy navrhované v odvolacím řízení, konkrétně výpis z evidence spolupracovníků STB, dotaz na Ústav pro novodobé dějiny A. V. a na Úřad pro dokumentaci zločinů komunismu, neboť se v daném případě jednalo o nepřípustná nóva (§212a odst. 3 o. s. ř.).
Lze konstatovat, že stěžovatelé v předmětné ústavní stížnosti pokračují v polemice s rozhodnutími ve věci rozhodujících soudů a nepřípustně očekávají, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu. K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti je jen možno podotknout, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Za situace, kdy ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, není ani z tohoto pohledu možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
Napadené usnesení Nejvyššího soudu pak mohl Ústavní soud přezkoumat toliko pro odepření spravedlnosti, neboť zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. usnesení ze dne 25. listopadu 2010 sp. zn. IV. ÚS 2929/09 in http://nalus.usoud.cz). Žádné takovéto pochybení Ústavním soudem shledáno nebylo.
V posuzované věci Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil. Kolizi napadených rozhodnutí s odkazovaným právem na spravedlivý proces Ústavní soud neshledal.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovateli citovaném nálezu Ústavního soudu, neboť tento na posuzovanou věc nedopadá. Ústavní soud připomíná, že "pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních". Proto napadená rozhodnutí nelze považovat za učiněná v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, na kterou stěžovatelé odkazují.
Stěžovatelům se nezdařilo doložit porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky. Jiná porušení stěžovatelé nenamítali a ani Ústavním soudem nebyla jiná porušení zjištěna. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 23. září 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu