ECLI:CZ:US:2014:4.US.1629.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1629/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Josefa Vyhlídala, zastoupeného JUDr. Jarmilou Dostálovou, advokátkou se sídlem Olomouc, Horní nám. 17, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. února 2014 č. j. 16 C 135/2011-195, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 9. května 2014, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že tímto rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a podle čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, 2 a 3, čl. 29, čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 16 C 135/2011 bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou podanou dne 12. května 2011 domáhal po žalované OLTERM & TD Olomouc, a.s., zaplacení mzdy za září roku 2008 ve výši 9 485 Kč s příslušenstvím. Okresní soud po provedeném řízení žalobu zamítl a uložil stěžovateli zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 8 712 Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně zopakoval průběh řízení před okresním soudem a má za to, že okresní soud rozhodl v rozporu s obsahem provedených důkazů, čímž porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces. Podle názoru stěžovatele pracovní poměr nemohl skončit, "...neboť žalovaná mu nezajistila jiné vhodné zaměstnání a rovněž toto jiné tvrzené vhodné zaměstnání neodmítl bezdůvodně".
Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85) in http://nalus.usoud.cz]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že okresní soud se celou věcí podrobně zabýval a své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval.
Spornou otázkou mezi účastníky bylo, zda žalovaná splnila či nesplnila své povinnosti zajistit stěžovateli vhodné zaměstnání s ohledem na jeho zdravotní omezení, zda stěžovatel bez vážného důvodu odmítl nové vhodné zaměstnání, zda toto zaměstnání bylo pro něj vhodné a zda skončil pracovní poměr stěžovatele dnem 31. května 2008. Okresní soud vyšel z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. listopadu 2012 č. j. 16 Co 211/2012-133, kterým bylo rozhodováno o odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. května 2008 č. j. 11 C 358/2011-110, ve kterém bylo rozhodováno o nároku stěžovatele na zaplacení mzdy ze stejného titulu, avšak za jiné období, a to za měsíce říjen, listopad a prosinec roku 2008 ve výši 28.411 Kč. Okresní soud si jako předběžnou otázku posoudil, zda dosud pracovní poměr žalobce trvá, a dospěl k závěru, že jeho pracovní poměr u žalované skončil uplynutím výpovědní doby dnem 31. května 2008 a žalobu stěžovatele zamítl. Na základě odvolání podaného stěžovatelem, odvolací soud se ztotožnil s právními závěry učiněnými soudem prvního stupně s tím, že za stavu, kdy stěžovatel nebyl zaměstnancem žalované, nemohla za žalované období být stěžovateli přiznána náhrada mzdy a proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Stěžovatel oba ve věci vydané rozsudky napadl ústavní stížností, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 31. července 2013 č. j. I. ÚS 705/13 odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Lze konstatovat, že stěžovatel v předmětné ústavní stížnosti pokračuje v polemice s rozhodnutím okresního soudu a nepřípustně očekává, že napadené rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu. K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti je jen možno podotknout, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Za situace, kdy ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, není ani z tohoto pohledu možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
V souvislosti s uvedenou argumentací stěžovatele Ústavní soud rovněž odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. I když čl. 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, neboť toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (srov. rozhodnutí o přijatelnosti ve věci Pesti a Frodl proti Rakousku ze dne 18. ledna 2000, stížnosti č. 27618/95 a 27619/95 in ASPI).
V posuzovaném případě Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil. Kolizi napadeného rozhodnutí s odkazovaným právem na spravedlivý proces Ústavní soud neshledává.
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soud učinil, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovateli se nezdařilo doložit porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky. Jiná porušení stěžovatel nenamítal a ani Ústavním soudem nebyla jiná porušení zjištěna. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 23. září 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu