ECLI:CZ:US:2014:4.US.1641.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1641/14
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Tomáše Lichovníka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Van Loi Truonga, právně zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Hladík & Tauber, Brno, náměstí 28. října 1898/9, směřující proti usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 8. února 2014, č.j. 8 Nt 22/2014-31, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. března 2014, č.j. 1 To 102/2014-115, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odstavcích 3 a 4; v čl. 36 odstavci 1; v čl. 38 odstavci 2; a v čl. 42 odstavci 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Shora uvedeným usnesením Okresního soudu v Karviné byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů dle ustanovení §67 písmen a), b) a c) trestního řádu. Ke stížnosti stěžovatele bylo rozhodnutí okresního soudu zrušeno a Krajský soud v Ostravě rozhodl napadeným usnesením nově tak, že stěžovatele vzal od vazby z důvodů dle ustanovení §67 písmen a) a b) trestního řádu.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že byl zadržen a bylo zahájeno jeho trestní stíhání, jakožto člena organizované skupiny. Ta se zabývala zajištěním jazykové zkoušky pro uchazeče jakožto nezbytné podmínky pro zajištění jejich trvalého pobytu na území České republiky, pokud tito uchazeči český jazyk neovládali. Stěžovatel byl vzat do vazby pro všechny zákonné vazební důvody; krajský soud tento rozsah revidoval, neboť nepředpokládal možné pokračování v trestné činnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojil zejména proti tomu, že o jeho vazbě nerozhodoval soud ve vazebním zasedání, ale fakticky již před ním. V důsledku toho předal stěžovateli písemné vyhotovené rozhodnutí bezprostředně po skončení jednání. Rozhodnutí přitom má následovat poté, co je zadržená osoba vyslechnuta a má možnost vyjádřit se k důvodům v návrhu na vzetí do vazby. V případě stěžovatele byl procesní postup zachován pouze formálně a nebylo v moci stěžovatele předchystané rozhodnutí zvrátit. Tím došlo k porušení čl. 8 odstavce 4 Listiny. Usnesení okresního soudu proto považuje stěžovatel za nicotné. S ohledem na to uvedl, že do dnešního dne mu tedy nebylo oznámeno žádné rozhodnutí o jeho vzetí do vazby mající náležitosti §77 odstavce 1 trestního řádu; rozhodnutí učiněné po jeho výslechu. Pokud se týká rozhodování stížnostního soudu, ani ten nerozhodoval ve vazebním zasedání, neboť o jeho nařízení nikdo nepožádal. Ve vydaném rozhodnutí dále nejsou konkrétní okolnosti, pro které byla vazba nařízena, usnesení obsahuje pouze obecná konstatování, s výjimkou faktu, že stěžovatel je cizím státním příslušníkem. S ohledem na výši hrozby trestu (1 - 6 let) při existenci dalších okolností, pak závěr o útěkové vazbě nemá zákonný podklad (viz nález I. ÚS 2665/13).
Ústavní soud se se žádostí o vyjádření k ústavní stížnosti obrátil na účastníka řízení, Krajský soud v Ostravě. Předseda senátu 1 To ve vyjádření Ústavní soud zcela odkázal na odůvodnění napadeného usnesení s tím, že dle jeho názoru vazební zasedání proběhlo zcela v souladu s platnou právní úpravou. Soudkyně Okresního soudu v Karviné se možnosti vyjádřit se k věci vzdala. Za daného stavu věci tedy Ústavní soud tato sdělení k případné replice stěžovateli nepředkládal. Poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Karviné sp. zn. 8 Nt 22/2014, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Při rozhodování o vazebních důvodech posuzují obecné soudy situaci, která je jim předložena a na nich je, aby posoudily, zda existují okolnosti pro uvalení vazby, potvrzení či nepotvrzení jejich důvodů a vydání příslušného rozhodnutí. Obecné soudy přitom pracují s aktuálními konkrétními fakty individuálního případu, aniž by činily zobecňující či normativizující závěry. Řízení u Ústavního soudu se však zabývá právě posouzením toho, zda při vydání napadeného rozhodnutí nepochybil orgán veřejné moci způsobem, zkracujícím účastníky v jejich zaručených právech, respektive, zda k vydání rozhodnutí měl pravomoc a hodnověrné a přezkoumatelné důvody.
Proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání, přičemž v odůvodnění usnesení okresní soud popsal obvinění stěžovatele úžeji, kdy hrozba trestu byla mírnější. Krajský soud tuto "vadu" odůvodnění, ke stížnosti stěžovatele, napravil. Stěžovatel jak ve stížnosti, tak i v ústavní stížnosti namítal, že rozhodnutí o jeho vzetí do vazby mu bylo předáno bezprostředně po skončení vazebního zasedání, a proto má za to, že vazební zasedání nesplnilo svůj účel, respektive, že proběhlo pouze formálně. Přesto však, ani za této situace, nenavrhl, aby vazební zasedání, s ohledem na okolnosti věci, proběhlo v rámci řízení o jeho stížnosti. Jak je přitom z odůvodnění rozhodnutí okresního soudu patrné, je zde, byť stručně, zrekapitulováno vazební zasedání, včetně faktu, že stěžovatel nevypovídal, což je informace korespondující s protokolem o jednání jak ze spisu, tak i zaslaného stěžovatelem. Stěžovatel dobrovolně odmítl vyjadřovat se k věci a vypovídat. Pokud by vyhotovení rozhodnutí soudu skutečně předcházelo výslechu stěžovatele, musel by soud tuto okolnost buď předvídat, nebo mít k dispozici alternativní verzi, obsahující výpověď stěžovatele. Pokud se však stěžovatel k věci ve vazebním zasedání nevyjádřil, zjednodušil odůvodnění rozhodnutí okresního soudu, které tak mohlo být vyhotoveno neprodleně.
Pokud se týká útěkové vazby, a odkazu stěžovatele na judikát Ústavního soudu, ani tento neuvádí striktně hranici hrozícího trestu odnětí svobody 8 let, pod níž nelze vazební důvod užít. V případě stěžovatele je navíc neopomenutelný blízký vztah k jiné zemi, jejíž je stěžovatel státním příslušníkem.
Z uvedeného plyne, že o omezení osobní svobody stěžovatele bylo rozhodnuto oprávněnými orgánem na základě zákonných důvodů. Soud přezkoumal okolnosti případu ve vazebním zasedání a následně stížnostní soud v neveřejném zasedání. Soudy přitom dospěly k závěru o důvodnosti vazby, byť posléze zúžené. Je pochopitelné, že stěžovatel nemusí s takovým rozhodnutím souhlasit, nicméně orgány činné v trestním řízení postupovaly zcela v souladu se zákonem a v žádném případě nepřekročily meze stanovené ústavním pořádkem. S ohledem na to neshledal Ústavní soud opodstatněnost žádného z tvrzení stěžovatele, které by svědčilo o zásahu okresního soudu či krajského soudu do jeho zaručených základních práv. Soudy se věcí řádně zabývaly a dospěly k jednoznačnému přesvědčení o důvodnosti vazby. Soudy v řízení o vazbě postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily. Za tohoto stavu věci proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že dle jeho zjištění proběhlo dne 26. června 2014 vazební zasedání sp. zn. 8 Nt 523/2014, v němž bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodu daného v ustanovení §67 písmeno a) trestního řádu, přičemž účastníci řízení se vzdali práva na stížnost, a rozhodnutí tak nabylo právní moci.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu