ECLI:CZ:US:2014:4.US.1645.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1645/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti BEAS ENERGY s.r.o., IČ: 28801725, se sídlem Jaroměř - Josefov, Sadová 454, zastoupené JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem Advokátní kanceláře Hartmann, Jelínek, Fráňa a partneři, s.r.o., se sídlem Praha 8, Sokolovská 5/49, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. února 2014 č. j. 8 Afs 93/2013-47, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. května 2014, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí soudu z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 11, 26, 36 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. listopadu 2013 č. j. 15 Af 303/2012-55 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 16. května 2012 č. j. 5440/12-1200-506330. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto její odvolání proti několika rozhodnutím Finančního úřadu v Děčíně, jimiž bylo rozhodováno o jejích stížnostech na postup plátce daně - společnosti ČEZ Distribuce, a.s. - při výběru odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů) (dále též "solární odvod"). Kasační stížnost proti uvedenému rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 27. února 2014 č. j. 8 Afs 93/2013-47.
3. Stěžovatelka se domnívá, že solární odvod je v rozporu s ústavním pořádkem. V jeho důsledku jí totiž byla odepřena podpora, kterou jí stát původně přislíbil svým zákonem, čímž mělo být zklamáno její legitimní očekávání. K porušení jejího práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny zas mělo dojít tím, že Nejvyšší správní soud nepředložil jí formulovanou předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie, aniž by své rozhodnutí adekvátním způsobem odůvodnil. Stěžovatelka tak nemohla dosáhnout posouzení, zda právní úprava solárního odvodu není v rozporu s Listinou základních práv Evropské unie. Její poslední námitka se týká absence procesního prostředku, na jehož základě by se mohla domoci posouzení, zda v jejím případě nemá předmětný solární odvod likvidační účinky. Za takovýto prostředek přitom podle jejího názoru nelze považovat institut prominutí daně.
II.
Vlastní posouzení
4. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a splňuje všechny zákonem stanovené formální požadavky. Pokud však jde o její věcné posouzení, je zjevně neopodstatněná.
5. V řízení o ústavních stížnostech je Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) oprávněn přezkoumávat postup a rozhodnutí obecných soudů toliko z toho hlediska, zda v jejich důsledku nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Tím je vymezen i prostor, v jakém mu přísluší zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, a to případně i formou přehodnocení jejich skutkových nebo právních závěrů či sjednocování jejich judikatury, což jsou typicky např. případy porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole nebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. V projednávané věci ovšem takovéto pochybení spatřovat nelze.
6. Předně je třeba uvést, že otázkou ústavnosti zákonné úpravy tzv. solárního odvodu se Ústavní soud zabýval ve svém nálezu ze dne 15. května 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.), v němž neshledal její nesoulad s ústavním pořádkem, a tudíž ani důvod pro její zrušení. V tomto směru postačí odkázat na odůvodnění uvedeného nálezu. Ústavní soud má dále ve shodě s Nejvyšším správním soudem (srov. též jeho usnesení ze dne 17. prosince 2013 č. j. 1 Afs 76/2013-57) za to, že v předmětném řízení, ve kterém se podle §237 daňového řádu přezkoumává zákonnost postupu plátce daně při srážce tohoto odvodu, není dán prostor pro posouzení tvrzených likvidačních dopadů aplikovaných zákonných ustanovení na poplatníka, neboť tato otázka může být posouzena v rámci řízení o jeho žádosti o promítnutí daně (srov. též např. usnesení ze dne 31. října 2013 sp. zn. III. ÚS 732/14, usnesení ze dne 17. dubna 2014 sp. zn. II. ÚS 1157/14, usnesení ze dne 13. května 2014 sp. zn. II. ÚS 1273/14). Z tohoto důvodu není namístě závěr, že stěžovatelka neměla k dispozici efektivní prostředek ochrany svých práv. Stejně tak nelze z §260 ve spojení s §259 daňového řádu dovodit, že by nemohla takové řízení iniciovat (srov. Lichnovský, Ondřej, Ondrýsek, Roman, a kolektiv. Daňový řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 495).
7. Pokud jde o namítané porušení práva na zákonného soudce, stěžovatelka navrhla předložit Soudnímu dvoru Evropské unie tři otázky, na jejichž základě mělo dojít k posouzení souladu solárního odvodu s právem Evropské unie. Jak však správně podotkl Nejvyšší správní soud, tyto otázky by v projednávané věci měly relevanci pouze v případě, že by správní soud byl povinen rozhodnout o dopadu odvodu do jejích veřejných subjektivních práv. Tak tomu ale v soudním řízení navazujícím na řízení o stížnosti na postup plátce daně nebylo, neboť v něm se soud zabýval pouze správností postupu plátce solárního odvodu při jeho srážce, aniž by mu zároveň náleželo posuzovat, zda samotný tento odvod nepředstavuje (nejen z hlediska práva Evropské unie) nepřípustný zásah do práv jeho poplatníka. Procesní prostor k takovémuto posouzení by podle názoru Ústavního soudu přicházel v úvahu jen v soudním řízení, v němž by bylo přezkoumáváno rozhodnutí ve věci návrhu na vrácení zaplaceného solárního odvodu (žádost o vrácení přeplatku podle §155 daňového řádu), jehož by se dotčený poplatník domáhal právě z důvodu jím tvrzeného rozporu příslušných ustanovení zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů s právem Evropské unie.
8. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelky, pročež mu nezbylo než její ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení pro zjevnou neopodstatněnost odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. června 2014
Michaela Židlická v. r.
předsedkyně senátu