ECLI:CZ:US:2014:4.US.1652.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1652/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ing. Jiřího Horáka, zastoupeného Mgr. Antonínem Wirthem, advokátem se sídlem v Klatovech, Čs. legií 42/I, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. března 2014 č. j. 21 Cdo 1700/2013-69, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. září 2012 č. j. 14 Co 509/2012-21 a usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 19. června 2012 č. j. 15 Nc 1360/2012-11, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 13. května 2014, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Klatovech sp. zn. 15 Nc 1360/2012 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že stěžovatel podal dne 22. března 2012 žalobu pro zmatečnost ve věci sp. zn. Ro 147/2002 a současně podal návrh na zahájení řízení na obnovu řízení v téže věci. Vzhledem k tomu, že podání stěžovatele kromě označení rozhodnutí, proti němuž směřovalo, neobsahovalo žádné z náležitostí žaloby pro zmatečnost nebo žaloby na obnovu řízení, okresní soud vyzval stěžovatele usnesením ze dne 12. dubna 2012 k odstranění vad návrhu ve lhůtě 14 dnů. Stěžovatel dne 24. dubna 2012 požádal o prodloužení lhůty k odstranění vad podání o jeden měsíc z důvodu právní složitosti věci, aniž by ke své žádosti přiložil jakékoliv přílohy. Okresní soud sdělením ze dne 10. května 2012 vyslovil souhlas s prodloužením původně stanovené lhůty k odstranění vad o jeden měsíc. Stěžovatel ani v prodloužené lhůtě vady podání neodstranil a okresní soud proto usnesením ze dne 19. června 2012 č. j. 15 Nc 1360/2012-11 podání stěžovatele ze dne 20. března 2012 odmítl. Stěžovatel napadl vydané usnesení soudu prvního stupně odvoláním, ke kterému přiložil potvrzení o zdravotním stavu ze dne 30. března 2012, 2. května 2012, 31. května 2012 a 16. července 2012, ve kterých ošetřující praktický lékař uvedl závěr, že stěžovatel je neschopen nástupu jakékoliv práce pro nemoc minimálně měsíc. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 26. září 2012 č. j. 14 Co 509/2012-21 napadené usnesení jako věcně správné podle ustanovení §219 o. s. ř. potvrdil, neboť stěžovatel zákonné náležitosti nedoplnil, a to ani v průběhu odvolacího řízení. Stěžovatel proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. března 2014 č. j. 21 Cdo 1700/2013-69 zamítl, když dovodil, že z potvrzení o zdravotním stavu stěžovatele vyplývá neschopnost stěžovatele "k nástupu jakékoliv práce pro nemoc", a nikoliv jeho zdravotní nezpůsobilost doplnit své neúplné podání podle poučení soudu, popřípadě udělit za tím účelem plnou moc zvolenému zástupci, nebo alespoň požádat soud, aby mu byl zástupce stanoven. Nejvyšší soud považoval závěry, ke kterým došel odvolací soud za správné a rozhodl, že dovolání není opodstatněné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval průběh řízení před obecnými soudy. Ve věci rozhodujícím soudům pak vytýkal, že ve svých rozhodnutích v otázce přiměřenosti lhůty pominuly provedené důkazy (sdělení stěžovatele o zdravotním stavu a jím předložené lékařské zprávy). Stěžovatel dále namítal, že mu odvolací i dovolací soud přičetly k tíži, že vady podání nedoplnil ani v odvolací lhůtě, přičemž stěžovatel o této skutečnosti nebyl soudem prvního stupně nijak poučen s tím, že až do fáze dovolání v této věci bránil svá práva sám a není dostatečně právně vzdělán. Stěžovatel dále soudům vytýkal, že si nežádaly posouzení jeho zdravotního stavu a stěžovatele o svém postupu nepoučily. Stěžovatel má tedy za to, že mu bylo v důsledku nesprávného posouzení věci odepřeno jeho právo na přístup k soudu. Uvedenými skutečnostmi pak měly ve věci rozhodující soudy vybočit z mezí a zásad spravedlivého procesu.
Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85) in http://nalus.usoud.cz]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly a svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Lze konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s rozhodnutími obecných soudů a nepřípustně očekává, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu. K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti je jen možno podotknout, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Za situace, kdy ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, není ani z tohoto pohledu možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Pro úplnost Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že již soud prvního stupně ve výzvě k odstranění vad návrhu ze dne 12. dubna 2012 stěžovatele upozornil, že pokud má za to, že jsou u něho splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků, může se u soudu domáhat, aby mu bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků a aby mu byl na náklady státu ustanoven obhájce (č. listu 7 soudního spisu). Výtky stěžovatele adresované ve věci rozhodujícím soudům k tomu, že nebyl soudy poučen a že není dostatečně právně vzdělán, ve světle uvedeného, nemohou obstát.
V souvislosti s námitkami stěžovatele, vznesenými v ústavní stížnosti, pak Ústavní soud odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. I když čl. 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, neboť toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (srov. rozhodnutí o přijatelnosti ve věci Pesti a Frodl proti Rakousku ze dne 18. ledna 2000, stížnosti č. 27618/95 a 27619/95 in ASPI). Podle již ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu. Stejně tak, i když čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. rozsudek ve věci García Ruiz proti Španělsku ze dne 21. ledna 1999, stížnost č. 30544/96 in ASPI).
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy učinily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou. Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy, jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaného základního práva stěžovatele zaručeného ústavním pořádkem České republiky.
Stěžovateli se nezdařilo doložit porušení namítaného základního práva, jiná porušení stěžovatel nenamítal a ani Ústavním soudem nebyla jiná porušení zjištěna. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 25. června 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu