ECLI:CZ:US:2014:4.US.1659.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1659/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Miroslava Bráta, zastoupeného JUDr. Lukášem Havlem, advokátem se sídlem Libušinka 180, 541 01 Trutnov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2014 č. j. 1 Co 231/2013-256 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 1. 2013 č. j. 16 C 103/2009-222, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, v řízení před obecnými soudy se žalobkyně domáhaly vůči stěžovateli zaplacení částky 1 300 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou úmrtím příbuzného žalobkyň, který jakožto cyklista zemřel po srážce s automobilem, jehož majitelem a provozovatelem je stěžovatel. Soud prvního stupně žalobu zamítl, neboť došel k závěru, že primární příčinou nehody bylo chování cyklisty. Při rozhodování o nákladech řízení aplikoval §150 občanského soudního řádu a úspěšnému stěžovateli jejich náhradu nepřiznal. Tento postup odůvodnil mimo jiné tím, že žalobkyně při podání žaloby vycházely ze znaleckého posudku, podle něhož vozidlo, jehož majitelem byl stěžovatel, jelo před nehodou nepovolenou rychlostí 70 km/h. Ačkoli se skutečná rychlost vozidla nakonec ukázala jako nižší, přesto řidič stěžovatelova vozidla maximální povolenou rychlost překročil. Procesní neúspěch žalobkyň pak lze podle soudu přičíst tomu, že nebylo možno s jistotou odpovědět na otázku možného zabránění střetu při dodržení maximální povolené rychlosti.
Stěžovatel podal proti výroku o nákladech řízení odvolání, jemuž částečně vyhověl Vrchní soud v Praze a prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že žalobkyním uložil povinnost uhradit stěžovateli polovinu nákladů řízení.
Stěžovatel následně podal ústavní stížnost. V ní namítá, že ho zastupování před soudem stálo nemalé prostředky, ačkoli neporušil žádnou právní nebo morální povinnost, pouze nesl důsledky toho, že vlastnil předmětné vozidlo a zaměstnával řidiče. Stěžovatel dále uvádí, že žalobkyně podaly žalobu i přesto, že ze znaleckého posudku, který měly k dispozici, jednoznačně vyplývalo primární zavinění cyklisty. Obecným soudům je také vyčítáno, že nezohlednily špatnou ekonomickou situaci stěžovatele. Kdyby žalobkyně se svou žalobou uspěly, mělo by to pro jeho podnikání likvidační důsledky a o práci by přišlo patnáct jeho zaměstnanců.
Stěžovatel vznáší výhrady i proti aplikaci advokátního tarifu odvolacím soudem. Ten totiž při vyměření výše náhrady nákladů řízení postupoval podle §9 odst. 4 advokátní tarifu, ačkoli údajně mělo být aplikováno ustanovení §8 odst. 1.
Stěžovatel konečně poukazuje na překvapivost rozhodnutí nalézacího soudu, který měl pochybit tím, že stěžovatele o zamýšleném uplatnění moderačního práva neinformoval, a neumožnil mu tak na něj adekvátně reagovat. Za dané situace se k užití §150 o. s. ř. mohl stěžovatel vyjádřit až v odvolání.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
K otázce nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o jejich náhradu, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod; procesní povaha soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Silněji než jinde se zde proto uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Stěžovatel sice v ústavní stížnosti namítá, že pro něj bylo rozhodnutí o nákladech řízení překvapivé, nicméně sám poté podotýká, že měl možnost se k aplikaci §150 o. s. ř. vyjádřit v odvolání. Této možnosti nejenže využil, nýbrž jeho argumentaci odvolací soud také částečně přisvědčil a prvostupňové rozhodnutí v jeho prospěch změnil. Nelze tedy tvrdit, že by stěžovateli nebyl dán dostatečný prostor k hájení svých práv.
K porušení ústavně zaručených práv stěžovatele podle názoru Ústavního soudu nedošlo ani samotnou aplikací §150 o. s. ř. Postoj soudů je dostatečným způsobem odůvodněn a přihlédnuto zjevně bylo i k argumentům stěžovatele, neboť jak již bylo řečeno, odvolací soud částečně vyhověl námitkám uvedeným ve stěžovatelově odvolání a výši náhrady nákladů změnil. Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje svou tíživou ekonomickou situaci, nelze nicméně v této souvislosti přehlédnout, že rozhodnutím soudu byl "připraven" o zhruba 20 000 Kč. Vzhledem k tomu, že jak sám uvádí, zaměstnává minimálně patnáct zaměstnanců, nemůže mít pro jeho podnikání tato částka významnější důsledky. S ohledem na to se pak částečná aplikace moderačního práva ve vztahu k žalobkyním, které při nehodě přišly o blízkého příbuzného a s žalobou neuspěly navzdory tomu, že řidič vozidla nedodržel maximální povolenou rychlost, přičemž podle znalce by při jejím dodržení ke střetu pravděpodobně nedošlo, Ústavnímu soudu jeví jako přiměřená a ústavně konformní.
Konečně, stěžovatelova argumentace ohledně aplikace jednotlivých ustanovení advokátního tarifu je pouhou polemikou s výkladem podústavního práva. Jak už ovšem bylo řečeno, Ústavnímu soudu přezkum správnosti takového výkladu zásadně nepřísluší. K použití ustanovení §9 odst. 4 advokátního tarifu tak lze jen konstatovat, že jej Ústavní soud nepovažuje za extrémní ani překvapivé, přičemž obdobný postup z ústavněprávního hlediska akceptoval již dříve (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3918/11 ze dne 23. 2. 2012).
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. června 2014
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu