ECLI:CZ:US:2014:4.US.1692.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1692/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce JUDr. Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Lubomíra Froňka, zastoupeného Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem Janáčkovo nábř. 39/51, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014 č. j. 23 Cdo 2265/2013-144, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
II.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 1. 2012 č. j. 37 Cm 222/2010-58 (ve spojení s opravným usnesením ze dne 30. 8. 2012 č. j. 37 Cm 222/2010-83) uložil žalované č. 1 (AF transport, s. r. o.; dále jen "žalovaná č. 1") povinnost zaplatit žalobkyni (VFS Financial Services Czech Republic, s. r. o.; dále jen "žalobkyně") částku 136 500,83 Kč s příslušenstvím (výrok č. I), dále zamítl žalobu, aby žalovaný č. 2 (dále jen "stěžovatel") společně a nerozdílně s žalovanou č. 1 uhradil částku 136 500,83 Kč s příslušenstvím (výrok č. II), uložil žalované č. 1 povinnost zaplatit žalobkyni částku 130 948,40 Kč s příslušenstvím (výrok č. III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky č. IV. a V.).
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 1. 2013 č. j. 2 Cmo 157/2012-111 citovaný rozsudek městského soudu změnil ve výroku č. II. tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 136 500,83 Kč s příslušenstvím s tím, že jeho povinnost zanikne v rozsahu, v jakém bude splněna žalovanou č. 1 (výrok č. I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok č. II. a č. III). Odvolací soud považoval za prokázané, že se stěžovatel písemným ručitelským prohlášením ze dne 31. 8. 2007 zaručil za závazky žalované č. 1 z leasingové smlouvy č. 166778 v souladu s §303 obch. z., čímž převzal závazek za všechny pohledávky žalobkyně vyplývající z předmětné leasingové smlouvy ve znění Všeobecných obchodních podmínek; převzal na sebe rovněž závazek z konečného vypořádání z této smlouvy po jejím předčasném ukončení výpovědí ze strany žalobkyně z důvodu porušení smluvních povinností žalovanou č. 1. Odvolací soud k otázce ukončení ručitelské povinnosti stěžovatele poukázal na bod 4. citovaného ručitelského prohlášení, z něhož vyplývá, že prohlášení lze měnit pouze písemnou formou, a dále na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 890/2006 s tím, že i na jednostranný právní úkon je třeba pohlížet stejným způsobem. Uzavřela-li žalobkyně písemnou dohodu o ručení s Harmiderem Singhem Bainsem, stal se tento podle obsahu této dohody a ve smyslu §307 odst. 1 věta prvá obch. z. dalším samostatným ručitelem za závazky žalované č. 1 z uvedené leasingové smlouvy a nejde proto o převzetí dluhu.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 2. 2014 č. j. 23 Cdo 2265/2013-144 dovolání stěžovatele odmítl a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Dovolací soud konstatoval, že dovolání stěžovatele není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud k otázce stěžovatelova nesouhlasu se způsobem posouzení otázky jeho ručení odvolacím soudem zdůraznil, že závěr vrchního soudu - že stěžovatel písemným ručitelským prohlášením na sebe převzal rovněž závazek z konečného vypořádání leasingové smlouvy po jejím předčasném ukončení, a to v souladu s §304 odst. 2 obch. z. a s ohledem na obsah ujednání Všeobecných obchodních podmínek a na obsah ručitelského prohlášení - je souladný s judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 2384/98, 32 Odo 629/2006). K otázce stěžovatelem namítaného přepjatého právního formalismu dovolací soud konstatoval, že posouzením ručitelského prohlášení, resp. ukončení ručitelské povinnosti stěžovatele tak, že jeho ručení nezaniklo, nedošlo ze strany odvolacího soudu k takové interpretaci právní normy, jež by byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a znamenala by porušení základního práva či svobody. Obdobně nemohl obstát ani stěžovatelův poukaz na (nevyužitou) možnost soudu rozhodovat v souladu s postulátem dobrých mravů, neboť rozsudek odvolacího soudu na řešení této otázky založen není, když se navíc jedná o novou skutečnost uplatněnou až v dovolacím řízení (srov. §241a odst. 6 o. s. ř.). V případě stěžovatelem uváděných procesních vad dovolací soud uvedl, že nejde o přípustný dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; způsobilým dovolacím důvodem nejsou ani stěžovatelem namítaná nesprávná skutková zjištění (viz §241a odst. 1 o. s. ř.).
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti, která se obsahově a argumentačně do značné míry shoduje s jeho dovoláním, poukázal na věcnou a dosavadní procesní stránku souzené věci. Argumentoval, že Vrchní soud v Praze a obdobně Nejvyšší soud postupovaly formálně. Stěžovatel přepjatý právní formalismus spatřuje především v tom, že "za situace, kdy bylo v řízení zjištěno, že vedlejší účastník (roz. žalobkyně) nedisponuje originálem ručitelského prohlášení, na němž staví svůj nárok, z důvodu, že jej vrátil stěžovateli ... a přinejmenším konkludentně tak souhlasil s jeho zánikem" soudy trvaly na dodržení písemné formy zániku závazku, což je v rozporu s postulátem dobrých mravů a konečně také s aktuální ustálenou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1735/07); soudy rozhodly proto způsobem, který neodpovídá spravedlivému uspořádání vztahů mezi účastníky. Oba soudy navíc v rozporu s §311 obch. z. shledaly existenci ručitelského závazku stěžovatele i za závazky z leasingové smlouvy, které však zanikly v důsledku odstoupení žalobkyně od této leasingové smlouvy.
IV.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud především připomíná, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdyby napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.
Ústavní soud konstatuje, že závěry Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu nelze považovat za mechanické a formalistické. V prvé řadě vrchní soud v obsáhlém a podrobném odůvodnění jasně a zřetelně vysvětlil důvody, které jej - s ohledem na nutnost písemné formy ukončení ručitelské povinnosti, resp. změny či zrušení leasingového prohlášení (a to i v konkurenci se stěžovatelem připomínaným jednostranným projevem žalobkyně) - vedly k jeho závěru, jenž má současně oporu v odkazované judikatuře dovolacího soudu (srov. sp. zn. 32 Odo 890/2006). Nejvyšší soud navíc v odůvodnění napadeného usnesení příkladmo připomněl další jednoznačnou judikaturu (sp. zn. 32 Cdo 2384/98, 32 Odo 629/2006). V této souvislosti je nutno také připomenout sice stručné, avšak přesvědčivé posouzení stěžovatelem namítaného přepjatého právního formalismu odvolacího soudu dovolacím soudem, k jehož ústavní konformitě nemá Ústavní soud důvod cokoliv dodávat.
Stejně přistupuje Ústavní soud k dovolacím soudem vysvětlenému důvodu, pro který přípustnost dovolání nemůže založit ani (stěžovatelem uváděné nevyužití) postulátu dobrých mravů odvolacím soudem; to navíc za situace, kdy se jedná o
novum uplatněné až v dovolacím řízení.
Ústavní soud musí také v souzené věci připomenout, že pouhá polemika stěžovatele se závěry zastávanými civilními soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv, resp. založit důvodnost ústavní stížnosti. Z pohledu civilními soudy uvedených jasných a jednoznačných konstatování - která Ústavní soud z hlediska ústavnosti nemá důvod korigovat - se argumentace stěžovatele nutně musí jevit jako spekulativní a lichá.
Ústavní soud proto usuzuje, že stěžovatel se snaží postavit jej do pozice další soudní instance, která bude reflektovat jeho opakované výtky, jež soudní orgány již přesvědčivě popřely; Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovateli opětovně připomínal podstatnou argumentaci těchto orgánů, kterou sám - z hlediska ústavnosti - akceptuje. Argumentaci civilních soudů považuje za logickou, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý (řádný) proces (podle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu