ECLI:CZ:US:2014:4.US.1722.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1722/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti V. Š., zastoupeného Mgr. Markem Konečným, advokátem se sídlem Praha, Petržílkova 2583/15, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2014 č. j. 25 Co 100/2014-939, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. května 2014, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody a související ústavní principy plynoucí z ustanovení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), z čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 0 P 216/2009 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 7. listopadu 2013 č. j. P 216/2009-889 ustanovil nezletilé dceři stěžovatele opatrovníka pro exekuční řízení, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 43 EXE 394/2012, a to Městský úřad Černošice. Stěžovatel vydané rozhodnutí napadl odvoláním. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), jako soud odvolací, rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením, že soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 8 Mgr. Ilona Benešová není vyloučena z projednávání a rozhodování o žádosti o ustanovení opatrovníka nezletilé dcery stěžovatele v řízení vedeném u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 43 EXE 394/2012 (výrok I.). Dále odvolací rozhodl, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. listopadu 2013 č. j. P 216/2009-889 se mění tak, že soud jmenuje nezletilé dceři stěžovatele opatrovníkem pro exekuční řízení vedené u Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 43 EXE 394/2012, Městský úřad Černošice (výrok II.).
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že podle jeho názoru, bylo v řízení postupem soudů porušeno jeho právo na spravedlivý proces, konkrétně právo na zákonného soudce, na rovnost účastníků v řízení a na nestranný soud, na osobní a ústní projednání věci a právo na přezkoumatelné a přesvědčivé rozhodnutí vydané v souladu s principy demokratického právního státu. Stěžovatel uvedl, že porušení práva na zákonného soudce namítá proto, že nebylo rozhodnuto o jeho námitkách podjatosti ze dne 1. dubna 2014, 25. dubna 2014 a 14. května 2014. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že soud odvolací nebyl podle jeho tvrzení, oprávněn změnit výrok rozhodnutí soudu prvního stupně. Stěžovatel má za to, že ve věci mělo být nařízeno jednání ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, věc měla být projednána veřejně a stěžovatel měl mít právo se vyjádřit ve věci ustanovení opatrovníka nezletilé dceři.
Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85) in http://nalus.usoud.cz]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolával, Ústavním soudem shledán nebyl. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že městský soud se celou věcí řádně zabýval a své rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Rovněž zdůvodnil, proč s ohledem na ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. (§3028 odst. 2) formou změny přeformuloval výrok soudu prvního stupně tak, aby odpovídal dikci ustanovení §892 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb.
Lze konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva a nepřípustně očekává, že napadené rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné vydané zcela v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. V závěrech učiněných městským soudem neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možné ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat.
Ústavní soud se nemohl ztotožnit s námitkou stěžovatele, že bylo porušeno jeho právo na rovnost účastníků v řízení. Evropský soud pro lidská práva ve svém rozsudku Stratis Andreadis a Řecká rafinérie Stran proti Řecku ze dne 9. prosince 1994 (stížnost č. 13427/87:46) upřesnil ve své judikatuře požadavek rovnosti zbraní ve smyslu spravedlivé rovnováhy mezi stranami. V rozepřích a protichůdných soukromých zájmech tato rovnost znamená, že každé straně musí být poskytnuta přiměřená možnost svou věc presentovat - za podmínek, které ji neuvedou do podstatně nevýhodného postavení vůči jejímu protivníkovi (srov. Listina základních práv a svobod, Komentář, Wagnerová, Šimíček, Langášek, Pospíšil a kolektiv, Wolters Kluwer, 2012, str. 785). V kontextu s konkrétními okolnostmi daného případu, nelze než dovodit, že stěžovateli v uplatnění jeho procesních práv bráněno nebylo a v tomto ohledu Ústavní soud žádná pochybení v projednávané věci nezjistil.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že porušení práva na zákonného soudce namítá proto, že nebylo rozhodnuto o jeho námitkách podjatosti soudců ze dne 1. dubna 2014, 25. dubna 2014 a 14. května 2014, Ústavní soud neshledal ani tuto námitku oprávněnou. Ze soudního spisu Ústavní soud ověřil, že Obvodní soud pro Prahu 8 soudní spis s odvoláním podaným stěžovatelem dne 18. února 2014, odeslal k rozhodnutí městskému soudu. Městský soud pak spis vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 8 dne 4. března 2014. Městský soud rozhodoval o tom, že soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 8 Mgr. Ilona Benešová není vyloučena z projednání a rozhodnutí o návrhu otce ze dne 29. ledna 2013 na nařízení předběžného opatření již usnesením ze dne 21. listopadu 2013 č. j. 25 Co 357/2013-907, dále pak usnesením napadeným ústavní stížností. Dne 7. dubna 2014 se pak konalo soudní jednání, na které byl Obvodním soudem pro Prahu 9 vynesen rozsudek č. j. P 216/2009-1169, kterým byl upraven styk stěžovatele s nezletilou (výrok I.), zrušeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. května 2010 č. j. P 216/2009-187, kterým bylo nařízeno předběžné opatření a otci uložena povinnost zdržet se styku s nezletilou (výrok II.) a řízení o návrzích stěžovatele na snížení výživného a o schválení důležitého právního úkonu za nezletilou vyloučeno k samostatnému projednání a rozhodnutí (výrok III.). Stěžovatelem vznesená námitka podjatosti ze dne 1. dubna 2014 pak směřovala proti soudkyním městského soudu JUDr. Evě Škultétyové a JUDr. Blance Kapitánové, které rozhodovaly právě v usnesení napadeném ústavní stížností ze dne 25. února 2014 (č. listu 1062 soudního spisu). Námitka podjatosti ze dne 25. dubna 2014 směřovala proti stejným soudkyním městského soudu (č. listu 1083 až 1087, 1098 až 1103 a 1111 až 1117 soudního spisu), které rozhodovaly usnesením ze dne 10. března 2014 č. j. 25 Co 117/2014-47 ve věci žaloby stěžovatele o náhradu škody proti žalované České republice - Ministerstvu obrany. Námitka podjatosti ze dne 14. května 2014 směřovala opět proti soudkyni Obvodního soudu pro Prahu 8 Mgr. Iloně Benešové (č. listu 1127 až 1143 soudního spisu), a to v souvislosti s vydáním usnesení ze dne 18. dubna 2014 č. j. P 216/2009-1067, kterým soud jmenoval nezletilé dceři stěžovatele k zastupování v řízení o schválení právního úkonu opatrovníka - Městský úřad Černošice. O uvedených námitkách nebylo dosud rozhodnuto z důvodu, že dne 27. května 2014 byl Ústavním soudem vyžádán příslušný soudní spis, který mu byl dne 10. června 2014 doručen. Soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 8 poté v průvodním dopise k doručenému soudnímu spisu uvedla, že žádá o navrácení spisu v co nejkratší lhůtě, neboť se ve spise nacházejí podání, o kterých nebylo rozhodnuto. V dalších úkonech může Obvodní soud pro Prahu 4 tedy pokračovat až po vrácení soudního spisu Ústavním soudem.
Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že ve věci péče o nezletilou dceru stěžovatel podal řadu ústavních stížností, které byly usneseními vydanými dne 10. října 2011 sp. zn. I. ÚS 2008/11, dne 5. prosince 2011 sp. zn. IV. ÚS 2009/11, dne 8. prosince 2011 sp. zn. III. ÚS 2634/11, dne 12. listopadu 2013 sp. zn. II. ÚS 1541/13, dne 24. dubna 2013 sp. zn. III. ÚS 2709/1 a dne 25. dubna 2014 sp. zn. II. ÚS 415/13 odmítnuty jako zjevně neopodstatněné.
Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za porušení zásady rovnosti účastníků řízení ani za jiný zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 7. července 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu