ECLI:CZ:US:2014:4.US.1804.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1804/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky ŽIVA VRBICE s.r.o., se sídlem ve Vrbici 348, zastoupené Mgr. Petrem Pařilem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Veveří 46, směřující proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 47 Co 142/2013-448 ze dne 13. února 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práv na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení v záhlaví citovaného nákladového rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Břeclavi rozsudkem č. j. 8 C 328/2006-412 ze dne 5. listopadu 2012 zamítl žalobu žalobkyně PLEMENÁŘSKÉ SLUŽBY a.s. (dále jen "žalobkyně"), aby jí stěžovatelka zaplatila částku 147.630,- Kč (výrok I.), rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 55.414,80 Kč (výrok II.) a České republice ve výši 3.508,- Kč (výrok III.) a stanovil, že žalobkyni se vrací část zaplacené zálohy ve výši 4.687,- Kč (výrok IV.). K odvolání žalobkyně proti výrokům I., II. a III. rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 47 Co 142/2013-448 ze dne 13. února 2013 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. změnil tak, že stěžovatelce se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II.) a žalobkyni uložil nahradit stěžovatelce náklady odvolacího řízení ve výši 9.389,60 Kč (výrok III.).
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti a naplnění podmínek jejího věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky podle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jímž je vyžadováno, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vyčerpáním opravného prostředku se přitom rozumí nejen jeho uplatnění, ale též to, že o něm bylo příslušným orgánem rozhodnuto.
Zákon o Ústavním soudu v ust. §72 odst. 3 stanoví, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Ústavní stížnost je podle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je ke standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).
Podle ust. §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z uvedeného je zřejmé, že přípustnost dovolání se netýká pouze rozhodnutí ve věci samé, nýbrž všech rozhodnutí, kterými se řízení končí, vyjma věcí specifikovaných v §238 o. s. ř. Mezi výroky, které mohou být napadeny dovoláním, se tak řadí i výroky o nákladech řízení. Za této situace je nepochybné, že proti napadenému výroku II. usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 47 Co 142/2013-448 ze dne 13. února 2014 mohla stěžovatelka podat podle ust. §237 o.s.ř. přípustné dovolání, když podání tohoto dovolání nebránila žádná překážka, včetně překážky stanovené v ust. §238 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Pro posouzení, zda výrokem o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, je totiž určující výše nákladů řízení, jejichž náhrada byla účastníkovi řízení odepřena (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 34/2013) a napadeným nákladovým výrokem II. usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 47 Co 142/2013-448 ze dne 13. února 2014 bylo stěžovatelce odepřeno právo na náhradu nákladů řízení ve výši přesahující 50.000,- Kč. Stěžovatelka dle zjištění Ústavního soudu před podáním ústavní stížnosti dovolání proti napadenému nákladovému výroku podala, avšak před podáním ústavní stížnosti o něm nebylo rozhodnuto.
Ústavní soud tak dospěl k závěru, že stěžovatelka v projednávané věci před podáním ústavní stížnosti nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, a její ústavní stížnost je tak dle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
Ústavní soud se pro úplnost zabýval naplněním podmínek ust. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z nich neshledal a stěžovatelka jejich existenci ani netvrdila.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako nepřípustný návrh odmítl.
Vzhledem k právě uvedenému závěru Ústavní soud stěžovatelku nevyzýval k odstranění vady jejího podání, spočívající v tom, že v plné moci advokáta nebylo v souladu s ust. §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu výslovně uvedeno, že je určena k zastupování před Ústavním soudem. Odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti nemohlo ničeho změnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2014
Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka