ECLI:CZ:US:2014:4.US.1816.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1816/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Města Chlumce, se sídlem v Chlumci, Krušnohorská 39, zastoupeného Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Mohelnici, Olomoucká 36, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2647/2013-238 ze dne 25. března 2014 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho ústavních práv zaručených čl. 8 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č. j. 24 C 184/2010-161 ze dne 20. července 2012 zamítl žalobu stěžovatele podanou proti žalované spol. MFC - IZOBLOK, s.r.o. (dále jen "žalovaná") na zrušení rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky č. j. Rsp 74/09 ze dne 26. června 2009 a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co byl jeho předchozí rozsudek č. j. 24 C 184/2010-99 ze dne 1. července 2011 zrušen usnesením Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 558/2011-143 ze dne 28. března 2012 z důvodu, že soud prvního stupně nedostatečně zjistil splnění podmínky pro zrušení rozhodčího nálezu stanovené v ust. §33 zákona o rozhodčím řízení. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 25 Co 525/2012-211 ze dne 9. dubna 2013 prvně jmenovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že daná věc měla být rozhodována soudem, nikoli soudem rozhodčím, v čemž spatřuje odnětí zákonnému soudci, a mělo tomu tak podle stěžovatele být jak v rovině obecné, tak v rovině daného konkrétního případu, v čemž spatřuje porušení procesní rovnosti stran sporu. Dále stěžovatel namítá, že soudní ochrana byla poskytnuta absolutně neplatnému právnímu jednání v oblasti veřejné správy, konkrétně jednání starosty města bez souhlasu oprávněného orgánu města, které je tedy jednáním absolutně neplatným, avšak přesto na jeho základě jednal rozhodčí soud, který jednat v daném případě vůbec neměl. V tom spatřuje stěžovatel porušení zaručení samosprávy územně samosprávného celku - stěžovatele. Žaloba proti vydanému rozhodčímu nálezu byla následně obecnými soudy podle ústavní stížnosti zamítnuta z čistě formalistických důvodů, čímž došlo k zásahu do práva na samosprávu, když právní úkon byl připsán na vrub samosprávě, přestože tato jej nikdy neučinila, a jednalo se o exces starosty města. Stěžovatel v návaznosti na výše uvedené okolnosti tvrdí, že jeho žalobou napadený rozhodčí nález měl byt zrušen.
Pokud se jedná o napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým tento odmítl dovolání, a to podle stěžovatele zejména proto, že došel k názoru, že rozhodování obecných soudů je v souladu s dosavadní judikaturou dotýkající se procesních pravidel řízení před rozhodčím soudem, pak stěžovatel zastává názor, že tento právní názor není správný, neboť Nejvyšší soud nikdy nejudikoval tuto otázku pro speciální subjekt, kterým je jednotka územní samosprávy, a nepřihlédl k specifikům tohoto subjektu. Rozhodl tak podle ústavní stížnosti velmi formalisticky, přičemž daný případ se od dříve judikovaných výrazně odlišoval. Tyto odlišnosti spočívají podle stěžovatele právě a především v samotném subjektu stěžovatele, tedy Města Chlumec, když se jedná o jednotku územní samosprávy, jejíž právní úkony jsou bez schválení k tomu příslušného orgánu města absolutně neplatné.
Stěžovatel dále tvrdí, že námitku nedostatku pravomoci rozhodčího soudu vnesl včas, neboť když se (před rozhodčím soudem v pozici žalovaného) k žalobě vyjádřil, vyhradil si přitom to, že své vyjádření doplní. Pokud tedy námitku nedostatku pravomoci v tomto doplnění vznesl, jedná se podle stěžovatele o včas uplatněnou námitku. Stěžovatel zastává názor, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily otázku včasnosti vznesení dané námitky, a oproti důkazům, které měl najít v rozhodčím spise, chybně usoudily, že námitka podána včas nebyla, ačkoli opak je pravdou, a za včasnou ji dokonce pokládal sám rozhodčí soud a při prvním jednání ve věci samé i soud prvního stupně.
Stěžovatel konečně namítá, že v průběhu soudního řízení došlo rovněž k výraznému zásahu do procesních práv stěžovatele. Žalovaná podle stěžovatele v přípravném jednání ani při jednání ve věci samé nenamítla nedostatek podmínek řízení, ani v této věci nenamítla žádný důkaz a soud prvního stupně poté rozhodl ve prospěch stěžovatele. Žalovaná podle ústavní stížnosti následně podala odvolání a pět dní po nařízení řádného jednání před odvolacím soudem doplnila odvolání o námitky neuplatněné u soudu prvního stupně, navíc vyžadující provést důkaz rozhodčím spisem, načež odvolací soud provedení navrženého důkazu odmítl, zrušil nařízené jednání odvolacího soudu a vrátil věc soudu prvního stupně, a umožnil tak provádět další důkazy před soudem prvního stupně. Odvolací soud tak podle stěžovatele tímto svým postupem, kterým vrátil věc soudu prvního stupně, stěžovatele procesně poškodil, narušil rovnost postavení účastníků řízení, zásadu koncentrace řízení a ostatních principů spravedlivého procesu.
Ústavní soud po seznámení se se spisem Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 24 C 184/2010 a se spisem Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky sp. zn. Rsp 74/09 přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, a to včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů.
V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah nezjistil. Obecný soudy podle zjištění Ústavního soudu ve věci stěžovatele rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Svá rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnily a vypořádaly se též s námitkami stěžovatele, které stěžovatel zčásti opakuje též v ústavní stížnosti. To platí především o poslední námitce stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti stran porušení zásady koncentrace řízení, rovnosti stran a dalších principů spravedlivého procesu, kterou stěžovatel v ústavní stížnosti téměř opakuje téměř doslovně jako v dovolání a se kterou se Nejvyšší soud řádně vypořádal. Ústavní soud proto především odkazuje na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nevyhovění žalobě stěžovatele na zrušení rozhodčího nálezu opřely obecné soudy o závěr, že stěžovatel neuplatnil v rozhodčím řízení včas námitku neplatnosti rozhodčí smlouvy. Ačkoli stěžovatel tento závěr zpochybňuje, je podle náhledu Ústavního soudu logický, souladný s judikaturou obecných soudů, je v rozhodnutích obecných soudů o věci stěžovatele, a to zejména v ústavní stížností napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu, podrobně odůvodněn a Ústavní soud mu nemá z hlediska ústavnosti co vytknout.
Za této situace jsou pak irelevantní námitky stěžovatele stran neplatnosti rozhodčí doložky, toho, že věc neměla být projednána před rozhodci, nebo toho, že byla poskytnuta ochrana absolutně neplatnému jednání, neboť s ohledem na ust. §33 zákona o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů za takovéto situace soud návrh na zrušení rozhodčího musí bez ohledu na tyto okolnosti zamítnout. Takové rozhodnutí, respektující zákon, pak Ústavní soud v žádném případě nepovažuje za formalistické a není též podstatné, že předchozí judikatura obecných soudů se netýkala postavení obce. Speciální postavení v tomto ohledu na základě judikatury Ústavního soudu a s účinností ode dne 1. dubna 2014 též na základě (novely) zákona o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů požívá pouze spotřebitel, který je z povinnosti uplatnit námitku neplatnosti rozhodčí smlouvy nejpozději než začne jednat ve věci samé vyňat. Ústavní soud pak neshledává důvod, proč by stejnou ochranu, jako požívá spotřebitel, resp. proč by v tomto ohledu zvláštní postavení odlišné od jiných subjektů, měla požívat obec (jednotka územní samosprávy).
Pokud v případě jednání starosty stěžovatele při uzavření rozhodčí smlouvy došlo k excesu, stěžovateli nic nebránilo vznést z toho plynoucí námitku včas v rozhodčím řízení. Pokud tak neučinil, musí nést následky z toho plynoucí.
Ústavní soud tak uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu