ECLI:CZ:US:2014:4.US.1827.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1827/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Evy Bernardové, zastoupené JUDr. Janem Mikulášem, Ph.D., advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2593/2011-105 ze dne 13. března 2014 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 590/2010-83 ze dne 22. února 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 19 C 256/2009 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se na žalovaném JUDr. Janu Pöslovi (dále jen "žalovaný") domáhala zaplacení částky 2.450.357,36 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že jí postupem žalovaného, který ji jako advokát zastupoval v řízení proti společnosti SMC Industrial Automation CZ, s.r.o. (dále jen "společnost SMC") vznikla škoda, neboť žalovaný v žalobě neuplatnil úrok z prodlení, pozdější rozšíření žaloby nebylo připuštěno a nárok na příslušenství se v mezidobí promlčel. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č. j. 19 C 256/2009-55 ze dne 8. září 2010, ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. 19 C 256/2009-62 ze dne 11. října 2010, uložil žalovanému žalovanou částku 2.450.357,36 Kč s příslušenstvím zaplatit žalobkyni a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 30 Co 590/2010-83 ze dne 22. února 2011 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 25 Cdo 2593/2011-105 ze dne 13. března 2014 zamítl a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že dle odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího soud prvního stupně pochybil tím, že se nezabýval námitkou promlčení vznesenou žalovaným a dospěl k závěru, že objektivní promlčecí doba ohledně náhrady škody vůči žalovanému počala běžet ode dne, kdy již stěžovatelka neměla možnost uplatnit úrok z prodlení z požadovaného nároku vůči společnosti SMC, tedy že objektivní tříletá promlčecí lhůta na náhrady škody vůči žalovanému počala nejpozději běžet od data 25. května 2006, tedy data, kdy bylo soudem zamítnuto rozšíření žaloby i o úroky z prodlení, podané dne 3. května 2001. Dovolací soud pak v této otázce podle stěžovatelky dokonce dovodil, že objektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody vůči žalovanému počala běžet od vzniku škody, tedy nejpozději od okamžiku, kdy uplynula objektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na úrok z prodlení vůči společnosti SMC. Splatnost poslední dlužné částky přitom nastala 31. prosince 1998 a k promlčení veškerých nároků na úroky z prodlení tak dle dovolacího soudu mělo dojít k l. lednu 2002. Podání návrhu na rozšíření žaloby dne 3. května 2001 tak nemělo na běh promlčecí doby vliv (ani u do tehdy ještě nepromlčených částek), neboť změna žaloby nakonec nebyla připuštěna a z hlediska hmotného práva je tu tak stejný stav, jako by ke změně žaloby vůbec nedošlo.
Stěžovatelka namítá, že dovolací i odvolací soud nesprávně posoudily běh promlčecí lhůty, resp. její počátek, čímž došlo k porušení procesních práv stěžovatelky. Dle názoru stěžovatelky ke vzniku škody rozhodně nemohlo dojít v mezidobí rozhodování o připuštění změny žaloby (kdy se promlčovaly poslední splatné částky spolu se svým příslušenstvím), ani v průběhu rozhodování ve věci samé, neboť až do doby pravomocného a konečného rozhodnutí ve věci samé nebylo jasné, zda škoda spočívající v neuplatnění a následném nepřiznání příslušenství dané pohledávky vůbec vznikne. Pokud by totiž podle ústavní stížnosti nebylo žalobě ohledně jistiny vyhověno, nebylo by možno ani kalkulovat s možným vznikem škody na úrocích z prodlení, majících akcesorickou povahu k jistině. Teprve právní mocí rozhodnutí ve sporu se společností SMC bylo podle stěžovatelky postaveno na jisto, že žaloba byla v celém svém rozsahu oprávněná a že zde není důvod, proč by spolu s jistinou nebyly přiznány i úroky z prodlení, byly-li by žalobou uplatněny a teprve tímto okamžikem došlo ke vzniku škody, která byla jen důsledkem předchozích příčin jejího vzniku, zejména pochybění žalovaného jakožto advokáta příslušenství řádně a včas uplatnit. Stěžovatelka k těmto závěrům v ústavní stížnosti pak přináší podrobnější argumentaci.
Stěžovatelka podle ústavní stížnosti v dovolání rovněž namítala, že ve vznesení námitky promlčení ze strany žalovaného lze spatřovat rozpor s dobrými mravy, což dovolací soud odmítl. Podle stěžovatelky však okolnosti celého případu jasně nasvědčují tomu, že zde princip dobrých mravů byl uplatněním námitky promlčení narušen, neboť ona sama nijak nezavinila tvrzené promlčení jejího nároku na náhradu škody, když žalovaný cíleně odkládal sdělení okolnosti nepřipuštění změny žaloby stěžovatelce, a to až do okamžiku, kdy už si mohl být jistý, že by eventuální nárok na náhradu škody vůči jeho osobě mohl být promlčen. Stěžovatelka navíc skutečnosti podstatné pro posouzení námitky promlčení jako příčící se dobrým mravům řádně tvrdila a tato svá tvrzení následně shrnula ve svém dovolání, přičemž tato tvrzení byla v řízení též prokázána. Proto je podle stěžovatelky též zcela irelevantní argument obecných soudů, že stěžovatelka netvrdila konkrétní skutečnosti, které by svědčily o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy.
Stěžovatelka dále namítá, že v závěru jednání před odvolacím soudem byla vyzvána, aby výslovně označila skutečnosti hovořící ve prospěch rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, přičemž v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo konstatováno, že žádné takové skutečnosti netvrdila, natož aby je prokazovala. Dle stěžovatelky je tento postup v rozporu s právem na spravedlivý proces, neboť účastník nemůže být soudem vyzýván, aby sám navrhl, která tvrzení mají konkrétně být použita k prokázání kterých skutečností, když to je úkolem soudu a právního posouzení celé věci a soud sám má shledat, zda některá z řečených skutečností neodůvodňuje např. závěr o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Navíc v důsledku toho, že výzva k označení tvrzení prokazujících rozpor námitky promlčení s dobrými mravy byla odvolacím soudem vznesena až v samém závěru soudního jednání, nese jeho striktní posouzení této otázky podle stěžovatelky znaky tzv. překvapivého rozhodnutí, neboť v rámci řízení nebylo do té doby ani naznačováno, že by soud označení takových skutečností vyžadoval, a jejich výslovné neoznačení použil odvolací soud jako jeden z argumentů pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně a zamítnutí žaloby.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.
Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci obecné soudy ústavní stížností napadenými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a Úmluvě. V řízení před obecnými soudy byl dostatečně zjištěn skutkový stav a ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou logicky, srozumitelně a naprosto dostatečně odůvodněna. Rozhodující soudy se v napadených rozhodnutích též vypořádaly se všemi rozhodujícími skutečnostmi, a jejich závěry nelze rozhodně označit za přepjatě formalistické, za (extrémně) rozporné s principy spravedlnosti či jinak neústavní. To platí též o stěžejních stěžovatelkou zpochybňovaných závěrech, dle kterých nárok stěžovatelky byl promlčen, a dle kterých uplatnění námitky promlčení žalovaným není v rozporu s dobrými mravy. Ústavní soud tak především na odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí, jakožto na projev ústavně souladného nezávislého soudního rozhodování, odkazuje.
K námitkám stěžovatelky stran neuvedení skutečností, které by svědčily o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy a překvapivosti rozhodnutí odvolacího v tomto ohledu, když podle stěžovatelky výzva k označení tvrzení prokazujících rozpor námitky promlčení s dobrými mravy byla odvolacím soudem vznesena až v samém závěru soudního jednání a do té doby nebylo ani naznačováno, že by soud označení takových skutečností vyžadoval, konstatuje Ústavní soud, že ani tyto námitky nejsou důvodné. Ačkoli se stěžovatelka domnívá, že jí uvedená a prokázaná tvrzení svědčí pro závěr o rozporu žalovaným vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, obecné soudy byly názoru opačného, a Ústavní soud tomuto názoru, jak uvedeno, nemá z hlediska ústavnosti co vytknout. To, že dle odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka netvrdila (a neprokázala) žádné skutečnosti, které by mohly vést k závěru o rozporu uplatnění námitky promlčení ze strany žalovaného s dobrými mravy, resp. že dle odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu nebyly zjištěny ani tvrzeny žádné okolnosti, které nasvědčují tomu, že námitka promlčení byla žalovaným zneužita v rozporu se zákonným účelem promlčení a že by stěžovatelce ve včasném uplatnění nároku bránily závažné skutečnosti, je třeba podle přesvědčení Ústavního soudu v kontextu se zbývajícími částmi odůvodnění těchto rozhodnutí chápat tak, že vedle skutečností, které stěžovatelka uvedla a pro které rozpor s dobrými shledán nebyl, neuvedla stěžovatelka žádné jiné skutečnosti, které by shledání tohoto rozporu odůvodnily. To, že výzva k označení tvrzení prokazujících rozpor námitky promlčení s dobrými mravy měla být odvolacím soudem vznesena až v samém závěru soudního jednání, podle náhledu Ústavního soudu překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu nezakládá, neboť stěžovatelka měla možnost se k této otázce vyjádřit, a není rozhodné, v jaké fázi (jediného) jednání před odvolacím soudem se tak stalo.
Ústavní soud uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 9. prosince 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu