ECLI:CZ:US:2014:4.US.1829.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1829/13
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 12. února 2014 sp. zn. IV. ÚS 1829/13 ve věci ústavní stížnosti Mgr. Jaroslava Kříže, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Brunclíkem, advokátem, se sídlem Lidická 710/57, Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně č. j. 79 EXE 2514/2011-46 ze dne 12. 3. 2013, kterým byly odmítnuty stěžovatelovy námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, a proti příkazu k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora JUDr. Miloslava Zwiefelhofera č. j. 144 EX 10632/11-80 ze dne 6. 4. 2012.
I. Usnesením Městského soudu v Brně č. j. 79 EXE 2514/2011-46 ze dne 12. 3. 2013 došlo k zásahu do ústavního práva stěžovatele zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Městského soudu v Brně č. j. 79 EXE 2514/2011-46 ze dne 12. 3. 2013 se ruší.
III. Ve zbývající části se ústavní stížnost zamítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení městského soudu a příkazu soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce.
2. Z obsahu připojeného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 79 EXE 2514/2011 a ústavní stížnosti vyplývá, že usnesením soudního exekutora č. j. 144 EX 10632/11-61 ze dne 2. 2. 2012 byla k návrhu stěžovatele částečně zastavena exekuce nařízená usnesením Městského soudu v Brně č. j. 79 EXE 2514/2011-17 ze dne 17. 10. 2011 na majetek stěžovatele k uspokojení pohledávky společnosti AXA Česká republika, s. r. o., ve výši 37 725,33 Kč s příslušenstvím.
3. Dne 6. 4. 2012 vydal soudní exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 144 EX 10632/11-80, kterým uložil stěžovateli ve výroku č. I uhradit náklady exekuce ve výši 7 800 Kč a ve výroku č. II uhradit náklady oprávněného (vedlejšího účastníka) vzniklé v souvislosti s vedením exekuce ve výši 8 952 Kč.
4. Proti příkazu k úhradě nákladů exekuce podal stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce dne 18. 4. 2012 námitky, a to jednak v 18.45 hodin - jak uvádí stěžovatel - z pohledu ustanovení §42 o. s. ř. nekvalifikovaně faxem a následně téhož dne v 18.49 hodin elektronickým podáním, které obsahovalo zaručený elektronický podpis advokáta stěžovatele.
5. Podle stěžovatele se soudní exekutor námitkami nezabýval. Teprve k jeho opakované urgenci uvedl, že si přeje zaslat dosud neobdržené námitky znovu. Stěžovatel je proto dne 6. 12. 2012 opětovně zaslal do datové schránky úřadu soudního exekutora.
6. Dne 12. 3. 2013 vydal Městský soud v Brně ústavní stížností napadené usnesení, kterým odmítl námitky stěžovatele, přičemž své rozhodnutí odůvodnil tím, že vlastní námitky podané v elektronické podobě formou přílohy k e-mailu (se zaručeným elektronickým podpisem) neobsahovaly zaručený elektronický podpis a nebyly ve lhůtě do tří dnů doplněny písemně v souladu s ustanovením §42 odst. 3 o. s. ř. Dále uvedl, že námitky podané do datové schránky soudního exekutora dne 6. 12. 2012 byly podány opožděně.
7. Stěžovatel s uvedenými závěry nesouhlasí. Soudní exekutor i Městský soud v Brně zastávají zcela absurdní a zákonem nepodložené stanovisko, že nepostačuje, pokud je uznávaný elektronický podpis připojen k tělu elektronické zprávy, ale že uznávaný elektronický podpis musí obsahovat taktéž každá jednotlivá PDF příloha e mailu podepsaného uznávaným podpisem oprávněné osoby, která např. základní námitky obsažené v těle e-mailu, popř. jeho předmětu rozvíjí. Stěžovatel se domnívá, že se jedná o přepjatý nezákonný formalismus, šikanu účastníka a nesprávnou interpretaci ustanovení §42 odst. 5 o. s. ř. Ustanovení §42 odst. 5 o. s. ř. hovoří pouze o "elektronickém podání", tj. jakémsi celku (a nikoliv o jednotlivých součástech, které by nutně musely být taktéž podepsány uznávaným elektronickým podpisem), jenž tvoří e-mail a jeho přílohy.
8. Soudní exekutor a soud nezákonně aplikovali na elektronické podání, které uznávaný elektronický podpis jednoznačně obsahovalo, sankci podle ustanovení §42 odst. 3 věty druhé o. s. ř., která se však vztahuje jen a výhradně na taková elektronická podání, která vůbec neobsahují uznávaný elektronický podpis. Na podporu své argumentace uvádí rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 299/06 ze dne 19. 4. 2007 (N 71/45 SbNU 135), sp. zn. III. ÚS 169/06 ze dne 14. 8. 2008 (N 140/50 SbNU 245) a sp. zn. I. ÚS 1180/08 ze dne 31. 3. 2009 (N 78/52 SbNU 735).
9. Stěžovatel dále uvádí, že jak soudní exekutor, tak Městský soud v Brně zcela ignorovali fakt, že v těle předmětné, uznávaným elektronickým podpisem podepsané zprávy se i bez přílohy prokazatelně nachází podání povinného, jež lze podle obsahu označit za námitky minimálně v blanketním slova smyslu, přičemž i toto strohé elektronické podání naprosto vyhovuje všem požadavkům na dostatečnou určitost podání i jeho kvalifikovaný podpis podle ustanovení §42 odst. 5 o. s. ř. Pokud měl soudní exekutor či následně Městský soud v Brně za to, že toto strohé podání vybavené uznávaným elektronickým podpisem vyžaduje nějaké doplnění, pak měl povinnost účastníka ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř. vyzvat k jeho doplnění.
10. Stěžovatel rovněž namítá, že soudní exekutor stanovil výši odměny soudního exekutora podle §6 ve spojení s §11 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů, chybně a nedůvodně na částku 3 000 Kč, ač správně se mělo jednat o částku 1 500 Kč. Soudní exekutor tak postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, neboť nepřihlédl k dobrovolnému plnění stěžovatele a nesnížil odměnu exekutora o 50 %. Porušení svých ústavních práv spatřuje i v tom, že soudní exekutor stanovil oprávněnému náhradu nákladů účelně vynaložených k vymáhání nároku podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, kterou však Ústavní soud svým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013 (N 59/69 SbNU 123; 116/2013 Sb.) z důvodu její neústavnosti zrušil.
11. Stěžovatel je dále toho názoru, že společnost AXA Česká republika, s. r. o., má dostatečné materiální a personální vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. V této souvislosti odkazuje např. na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010 (N 232/59 SbNU 365).
II.
12. Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti setrval na svém stanovisku, že každá příloha zaslaná v jednom e-mailu (v jedné obálce) musí být řádně podepsána zaručeným elektronickým podpisem. Z judikatury Ústavního soudu nevyplývá, že naprosto postačuje, když elektronické podání jako celek obsahuje alespoň jeden uznávaný elektronický podpis oprávněné osoby bez ohledu na počet podání v přílohách obsažených. Exekuční soud také nesouhlasí s tím, že označení předmětu v těle e-mailu opatřeného uznávaným elektronickým podpisem je podáním obsahujícím námitky, neboť toto označení nenese žádné atributy podání.
13. Soudní exekutor ve vyjádření k ústavní stížnosti setrval na stanovisku, podle něhož bylo nutné přílohu připojenou k e-mailu doplnit ve třídenní lhůtě o originál listiny. Dále uvedl, že stěžovatel v námitkách sporoval jen výrok I, přičemž námitky nelze v ústavní stížnosti rozšiřovat.
14. Společnost AXA Česká republika, s. r. o., se k ústavní stížnosti nevyjádřila.
15. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci. Nadto z materiálního hlediska nelze přehlížet tu skutečnost, že Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl.
III.
16. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], seznámil se s obsahem připojeného spisu a přezkoumal, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
17. Ústavní soud v souladu s ustanovením §44 zákona o Ústavním soudu uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by to nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatele a účastníků řízení. Nekonání ústního jednání odůvodňuje také skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval za potřebné provádět dokazování.
18. Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví ani soudem nadřízeným civilním, trestním a správním soudům, je proto oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že nesprávná aplikace podústavního práva těmito soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z norem tohoto práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).
19. Právě naposledy zmíněnou vadou, tj. přepjatě formalistickou interpretací, jejímž důsledkem bylo porušení práva na přístup k soudu, však byl zatížen postup městského soudu a soudního exekutora v projednávané věci. Ústavní soud tak ústavní stížnost shledal důvodnou.
20. Ústavní soud z připojeného spisu ověřil, že právní zástupce stěžovatele dne 18. 4. 2012 v 18.49 hodin odeslal z oficiálního e-mailu advokáta stěžovatele Mgr. Zdeňka Brunclíka vedeného v on-line přístupné matrice České advokátní komory (brunclik@vfh.cz) na oficiální podatelnu Exekutorského úřadu pro Prahu 3 - JUDr. Miloslava Zwiefelhofera vedenou v on-line přístupné matrice Exekutorské komory České republiky (podatelna@eupha3.cz) "Námitky povinného do výroku č. I příkazu k úhradě nákladů exekuce č. j. 144 EX10632/11-80, který vydal dne 6. 4. 2012 JUDr. Miloslav Zwiefelhofer, soudní exekutor". Zpráva obsahovala zaručený elektronický podpis. V příloze byl zaslán text, tj. rozpracované námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce.
21. Soudní exekutor předložil námitky soudu až dne 13. 2. 2013, neboť k námitkám doručeným e-mailem s ohledem na ustanovení §42 odst. 3 o. s. ř. nepřihlížel a námitky podané dne 5. 12. 2012 prostřednictvím datové schránky považoval za opožděné. Městský soud v odůvodnění rozhodnutí o odmítnutí námitek uvedl, že povinný řádně ve lhůtě do 19. 4. 2012 neuplatnil námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, neboť námitky doručené faxem a elektronicky bez zaručeného elektronického podpisu (bez konverze dokumentu) v souladu s §42 odst. 3 o. s. ř. ve lhůtě 3 dnů nedoplnil. Následně podané námitky byly do datové schránky doručeny po uplynutí zákonné osmidenní lhůty.
IV.
22. Podstatou ústavní stížnosti je posouzení otázky, zda shora specifikované elektronické podání odeslané e-mailem a opatřené zaručeným elektronickým podpisem s přílohou, která byla součástí tohoto elektronického podání a obsahovala rozvedený text námitek proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, avšak nebyla samostatně opatřena zaručeným elektronickým podpisem, splňuje podmínky ustanovení §42 odst. 5 o. s. ř.
23. Ústavní soud podotýká, že obdobnou problematikou se již zabýval ve svém nálezu ze dne 13. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 4787/12 (N 82/69 SbNU 347) týkajícím se podání odporu proti platebnímu rozkazu učiněnému rovněž formou přílohy nepodepsané zaručeným elektronickým podpisem, která byla součástí e-mailu takovýmto podpisem podepsaného. V odůvodnění tohoto rozhodnutí Ústavní soud uvedl, že "za formálně bezvadný a obsahově dostatečný odpor je třeba považovat již samotné stěžovatelovo avízo (zaslané soudu elektronicky s elektronickým certifikovaným podpisem), podle něhož je odpor podáván, a to bez ohledu na skutečnost, zda byla zvlášť podepsána i příloha zprávy, obsahující mírně rozpracovanou verzi sdělení, že je odpor podáván. K tomu však Ústavní soud dodává, že i kdyby snad ,průvodní dopis' shora citovanou ... formulaci neobsahoval, bylo by dokument obsažený v příloze e-mailu - jenž tvoří součást zprávy - nutno rovněž považovat za řádně podaný odpor."
24. Stejnými východisky se Ústavní soud řídil i v nálezu ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 3042/12 (N 155/70 SbNU 431) týkajícím se podání dovolání učiněného formou přílohy nepodepsané zaručeným elektronickým podpisem, která byla součástí e-mailu takovýmto podpisem podepsaného. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že i když lze připustit, že "elektronický podpis zprávy jako celku identifikuje toliko autora e-mailu a neosvědčuje již autorství odesílatele ve vztahu k přílohám, nelze ovšem přehlédnout, že autorství není, snad jen s výjimkou vlastnoručně sepsaného podání, s jistotou určitelné ani u písemného podání. Ve vztahu k přílohám je nicméně možno podpis zprávy chápat ve smyslu: ,jsem ten, kdo vložil tyto přílohy', tj. potvrzuje vůli autora e-mailu odeslat do podatelny soudu připojené dokumenty, s nimiž se, implicitně vzato, ztotožňuje. Je jistě v zájmu právní jistoty účastníků řízení žádoucí, aby opatřili zaručeným elektronickým podpisem také samotné podání, a nikoliv pouze průvodní email, na druhou stranu s nedodržením tohoto postupu nelze spojovat následek spočívající v odepření soudní ochrany. Pokud ze spisu nevyplývají žádné pochybnosti o tom, že skutečnou vůlí účastníka řízení bylo učinit konkrétní podání, jako je tomu v daném případě, považuje Ústavní soud postup Nejvyššího soudu za zcela nepřiměřený charakteru opomenutí osoby, jež podání učinila."
25. Ústavní soud má za to, že právní závěry vyslovené v citovaných nálezech jsou plně aplikovatelné i na nyní projednávanou věc.
26. Z výše nastíněných okolností věci vyplývá, že stěžovatel elektronickým podáním opatřeným zaručeným elektronickým podpisem v zákonné lhůtě podal námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, a to způsobem předvídaným ustanovením §42 odst. 5 o. s. ř. Již z vlastní zprávy obsažené v e-mailu, opatřeném zaručeným elektronickým podpisem, je přitom zřejmé, kdo námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce podává, proti jakému rozhodnutí směřují, komu a kdy byly odeslány. V příloze, která je součástí uvedeného podání, pak jsou námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce podrobně rozvedeny.
27. Ve věci přitom mezi stěžovatelem, městským soudem a soudním exekutorem není sporu o tom, že elektronicky učiněné podání odeslané v zákonné lhůtě bylo opatřeno zaručeným elektronickým podpisem a přílohu, tj. námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, obsahovalo. Soudnímu exekutorovi bylo tedy nesporně známo, že námitky byly podány a jejich zdůvodnění měl k dispozici (následně po jejich předložení soudu i městský soud).
28. Ústavní soud má za to, že za dané situace soudní exekutor postupoval v rozporu s ústavně konformním výkladem zákona, jestliže se nezabýval včas podanými námitkami stěžovatele, resp. k nim nepřihlížel a nepředložil je bez zbytečného odkladu městskému soudu. Ostatně i námitky podané do datové schránky dne 5. 12. 2012 byly soudu předloženy až 13. 2. 2013. Uvedený postup ve svém důsledku s ohledem na rozhodnutí městského soudu vedl k porušení práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces.
29. Městský soud totiž chybně zhodnotil dosah zaručeného elektronického podpisu, jestliže dospěl k závěru, že se tento nevztahuje na přílohu elektronické zprávy. Při výkladu ustanovení §42 odst. 5 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §42 odst. 3 věty druhé o. s. ř. nerespektoval, že smyslem a účelem příslušných ustanovení je záruka identifikace účastníka řízení a autenticity podání. Důvodem, proč mají být elektronická podání doplňována (ustanovení §42 odst. 3 věty druhé o. s. ř.) je snaha o odstranění pochybností ohledně totožnosti osoby, která podání učinila, tj. zabránit tomu, aby jménem podatele činil bez jeho vědomí či proti jeho vůli podání někdo jiný. Ze souvislostí projednávané věci je přitom evidentní, že takové pochybnosti v případě předmětného podání opatřeného zaručeným elektronickým podpisem nebyly namístě.
30. Městský soud k přezkoumání námitek předložených soudním exekutorem přistoupil přepjatě formalisticky, čímž ve svém důsledku odepřel stěžovateli právo na přístup k soudu a porušil jeho právo na spravedlivý (řádný) proces. V zájmu zajištění základního práva na přístup k soudu je přitom třeba i v případě pochybností o tom, zda je nutné podání doplnit, se přiklonit k výkladu příznivějšímu ve prospěch výkonu tohoto základního práva.
31. Jak Ústavní soud uvedl např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 281/04 ze dne 25. 8. 2005 (N 165/38 SbNU 319), účelem právní úpravy týkající se formalit a podmínek řízení, jež musejí být dodrženy při podání návrhu k soudu, je zajistit řádný chod spravedlnosti a zejména respektování právní jistoty, která je jedním ze základních prvků výsadního postavení práva. Uplatněná omezení a výklad však nesmějí omezit přístup jednotlivce k soudům takovým způsobem nebo v takové míře, že by uvedené právo bylo zasaženo v samé své podstatě. I když tedy právo podat návrh podléhá zákonným podmínkám, soudy se musejí při aplikaci procesních pravidel vyhnout jak přehnanému formalismu, který by zasahoval do zásad spravedlivého procesu, tak přílišné pružnosti, která by naopak vedla k odstranění procesních podmínek stanovených zákonem.
32. Námitkami stěžovatele stran způsobu stanovení odměny soudního exekutora a nákladů oprávněného se Ústavní soud pro nadbytečnost nezabýval. Stěžovateli se totiž v návaznosti na kasační rozhodnutí Ústavního soudu vytváří procesní prostor pro nové projednání jeho opravného prostředku (námitek) proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, neboť městský soud se jeho námitkami, ve kterých poukazuje i na nesouladnost napadeného příkazu k úhradě nákladů exekuce s judikaturou Ústavního soudu, teprve bude zabývat.
33. Vzhledem k tomu, že postupem Městského soudu v Brně, který vedl k vydání ústavní stížností napadeného usnesení, došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud ústavní stížnosti proti tomuto ve výroku uvedenému usnesení vyhověl podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadené usnesení podle §82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona zrušil.
34. Z důvodu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti jen ve vztahu k napadenému rozhodnutí Městského soudu v Brně, neboť, jak je zřejmé, exekutor námitkám proti příkazu k úhradě nákladů exekuce nehodlal vyhovět a uvedený soud o nich bude na základě nálezu Ústavního soudu jednat a rozhodovat. Ústavní soud proto návrh na zrušení příkazu exekutora k úhradě nákladů exekuce specifikovaného v záhlaví rozhodnutí zamítl podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.