ECLI:CZ:US:2014:4.US.1879.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1879/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti L. R., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Kynšperk nad Ohří, zastoupeného Mgr. Mgr. Ladislavem Hrubým, advokátem se sídlem Cheb, Májová 23, proti usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 10. 4. 2014 č. j. 31 PP 462/2013-90 a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 5. 2014 č. j. 6 To 116/2014-108, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Okresního soudu v Sokolově, kterým byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, a označené usnesení Krajského soudu v Plzni, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení Okresního soudu v Sokolově.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
Podstata stěžovatelovy argumentace směřuje proti důvodům, na základě kterých trestní soudy dovodily jednak to, že stěžovatel svým chováním neprokázal polepšení, a jednak to, proč se od stěžovatele nedá očekávat, že v budoucnu povede řádný život. Ve vztahu k zákonné podmínce podmíněného propuštění (§88 odst. 1 trestního zákoníku), spočívající v prokázání polepšení, stěžovatel poukazuje na některé konkrétní aspekty svého dosavadního chování v průběhu výkonu trestu odnětí svobody, např. na udělení kázeňské odměny v podobě vycházky mimo věznici a na to, že v získávání dalších kázeňských odměn mu bránil jeho špatný zdravotní stav. Dále pak stěžovatel trestním soudům vytýká, že předpoklad o vedení řádného života odmítly výhradně na základě jeho trestní minulosti, mj. ze závažnosti trestných činů, za něž byl stěžovatel odsouzen k trestům, které právě odpykává.
Ústavní soud uvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil limity ústavněprávního přezkumu rozhodování trestních soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle ustanovení §88 trestního zákoníku (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. II. ÚS 175/2000, III. ÚS 284/2001, III. ÚS 1280/08, III. ÚS 458/09 či III. ÚS 338/10). Ústavní soud v těchto případech zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je mimořádným prostředkem, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Podmíněné propuštění přitom představuje možnost, a nikoli povinnost, a posuzování účelnosti jejího využití je svěřeno soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností, mezi které lze řadit i důvodný předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a jeho chování nevyvolává obavy z recidivy trestné činnosti.
Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného trestního soudu. Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdyby napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo.
Stěžovateli je sice možno přisvědčit v tom, že samotná trestní minulost odsouzeného nemůže být jediným důvodem zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1735/10), zároveň však je nezbytné konstatovat, že soud musí zjišťovat všechny okolnosti související s osobou odsouzeného, včetně jeho dosavadního života a minulé trestné činnosti (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2299/10).
V dané věci již prvostupňový soud svoje pochybnosti o tom, že by stěžovatel při podmíněném propuštění vedl řádný život, založil nejen na samotné jeho trestní minulosti (konkrétně sedmi předchozích odsouzeních), ale i na dalších skutečnostech. Z nich bezpochyby vyčnívá fakt, že jednoho z trestných činů loupeže, za nějž si stěžovatel v současnosti odpykává trest odnětí svobody, se stěžovatel dopustil krátce po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody; tuto okolnost stěžovatel ve své ústavní stížnosti zcela zamlčuje.
Krajský soud v Plzni pak v napadeném rozhodnutí správně dovodil, že již samotná skutečnost, že jeden z trestů, které stěžovatel v současné době vykonává, je zbytkem trestu z předchozího podmíněného propuštění, limituje možnost (dalšího) podmíněného propuštění. Tento soud dále poukázal na skutečnost, že v lednu 2014 odsouzený neprojevil zájem o spolupráci s příslušným střediskem Probační a mediační služby.
Trestní soudy tedy nevycházely výhradně z trestní minulosti stěžovatele a provedly řádnou prognózu jeho dalšího chování zakončenou úsudkem, že riziko recidivy v případě podmíněného propuštění by bylo vysoké a podmíněné propuštění by proto bylo předčasné. Tento svůj závěr trestní soudy srozumitelně odůvodnily a jejich rozhodnutí nevykazují žádný ústavněprávní deficit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu