ECLI:CZ:US:2014:4.US.190.14.1
sp. zn. IV. ÚS 190/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele Marcela Gustyho, zastoupeného Mgr. Martinem Sýkorou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Opavě, Sadová 171/40, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 452/2008-133 ze dne 29. listopadu 2011 a proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále, pob. v Krnově č. j. 7 C 201/2006-60 ze dne 25. ledna 2008 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Bruntále, pob. v Krnově sp. zn. 7 C 201/2006 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Bruntále, pob. v Krnově rozsudkem č. j. 7 C 201/2006-60 ze dne 25. ledna 2008 zamítl žalobu stěžovatele, kterou se proti Finančnímu úřadu v Krnově (dále jen "žalovaný") domáhal zaplacení částky 60.000,- Kč s úrokem z prodlení a uložení povinnosti žalovanému převzít od stěžovatele blíže specifikovaný osobní automobil Opel Combo (dále jen "automobil") a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 57 Co 452/2008-133 ze dne 29. listopadu 2011 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 20 Cdo 1874/2012-180 ze dne 31. října 2013 odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stěžovatel porušení svých základních práv spatřuje podle ústavní stížnosti v tom, že u soudů obou stupňů navrhl provedení důkazu svědeckými výpověďmi, avšak obecné soudy tomuto důkaznímu návrhu nevyhověly, aniž by to jakýmkoliv způsobem odůvodnily. V tomto směru stěžovatel odkazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ohledně tzv. opomenutého důkazu a poukazuje mimo jiné na to, že nevypořádání se s navrhovanými důkazy a nezdůvodnění jejich nepoužití je v rozporu s požadavkem řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci, coby jedna ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí předpokládaného čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel dále tvrdí, že v předmětné věci obecné soudy tím, že neprovedly navržený důkaz a že vycházely primárně z tvrzení žalovaného, zejména co do existence příslušného znaleckého posudku bez prokázání, zda na jeho existenci byl stěžovatel či kdokoliv jiný upozorněn a údajné neprovedení prohlídky automobilu ze strany stěžovatele bez ohledu na opačné tvrzení stěžovatele, rozhodly v rozporu se skutkovým stavem věci. Stěžovatel si je podle ústavní stížnosti vědom, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přehodnocovat jejich dokazovaní, nicméně uvádí, že sám Ústavní soud judikoval výjimku z tohoto pravidla pro případ, že by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Stěžovatel je toho názoru, že v jeho věci nebyly zjištěny zásadní skutečnosti, které zjištěny být měly a mohly výhradně prostřednictvím jím navrhovaných svědeckých výpovědí a skutečný skutkový stav je tak v extrémním rozporu s právními závěry obecných soudů.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná a stěžovatel si je této skutečnosti vědom, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, a to včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů.
V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah nezjistil. Podle zjištění Ústavního soudu v projednávané věci obecné soudy provedly dostatečné dokazování a dostatečně zjistily skutkový stav a napadená rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnily, přičemž jejich závěry podle náhledu Ústavního soudu nelze označit za projev libovůle, za nesouladná s vykonanými skutkovými zjištěními nebo za (extrémně) rozporné s principy spravedlnosti. Pokud pak jde o námitku stěžovatele stran pominutí jeho návrhu na provedení důkazu svědeckými výpověďmi, konstatuje Ústavní soud, že obecné soudy v tomto ohledu pochybily, avšak toto pochybení Ústavní soud nepovažuje za důvod pro jeho kasační zásah. Dle zjištění Ústavního soudu byl ve věci jednak dostatečně zjištěn skutkový stav (jak je uvedeno již výše), jednak důkaz výslechem svědků sice stěžovatel v žalobě navrhl, ale i přestože tento důkazní návrh nalézací soud pominul, stěžovatel dle protokolu o jednání před tímto soudem poté, co byly k důkazu přečteny některé listiny, k dotazu soudu uvedl, že se nedomáhá provedení žádných dalších důkazů a po poučení podle ust. §119a o.s.ř. navrhl stěžovatel pouze doplnění dokazování o jeden důkaz listinný. Pod protokolem o tomto jednání je stěžovatel též vlastnoručně podepsán. Neprovedení důkazu výslechem stěžovatelem navrhovaných svědků a jeho pominutí soudem prvního stupně pak stěžovatel nenamítl ani ve svém odvolání, ani při jednání před odvolacím soudem.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu