ECLI:CZ:US:2014:4.US.1944.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1944/14
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Tomáše Lichovníka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti společnosti GPS ENERGY, s.r.o., IČ 282 24 584, se sídlem Praha 1, Biskupský Dvůr 2095/8, právně zastoupené Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Pelikán Krofta Kohoutek, s.r.o. Praha 1, Újezd 450/40, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. dubna 2014, č.j. 5 Afs 103/2013-47, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno její ústavně zaručené právo na vlastnictví, zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 17 Listiny základních práv EU; a dále právo podnikat zakotvené v čl. 26 Listiny a v čl. 16 Listiny základních práv EU.
Finanční úřadu v Děčíně rozhodl dne 29. dubna 2011, č.j. 101620/11/178913507251, a dne 1. července 2011, č.j. 131539/11/178913501506, o stížnosti stěžovatelky proti srážkám solárního odvodu. Odvolání stěžovatelky Finanční ředitelství v Ústí nad Labem dne 29. září 2011, pod č.j. 8462/11-1200-506330, zamítlo a napadená rozhodnutí potvrdilo. Toto rozhodnutí napadla stěžovatelka správní žalobou, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 7. října 2013, č.j. 15 Af 90/2011-29, zamítl. Následnou kasační stížnost zamítl napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud.
Stěžovatelka, provozovatelka fotovoltaické elektrárny, ve své ústavní stížnosti uvedla, proč považuje závěr Nejvyššího správního soudu v napadeném rozhodnutí za nesprávný, a odporující nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS. 17/11. V jejím případě byla klíčová otázka rdousícího efektu, kterou je správce povinen posuzovat. Správní soudy pak byly, dle přesvědčení stěžovatelky, povinny posoudit excesívní dopad solárního odvodu na stěžovatelku. Stěžovatelka v řízení prokazovala negativní dopady a překročení garantované doby návratnosti, správce k nim však nepřihlédl a krajský soud dokonce dospěl k závěru, že takové důkazy předloženy nebyly. Stěžovatelka je však po celou dobu přesvědčena, že unesla břemena tvrzení i důkazní. Pokud správce daně nepovažoval důkazy stěžovatelky za dostatečné, měl ji vyzvat k jejich doplnění, v opačném případě nedostál svojí zákonné povinnosti zjišťovat rozhodné skutečnosti co nejúplněji. Opačným postupem došlo ke zkrácení stěžovatelky v jejím vlastnickém právu a v důsledku rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci i k prolomení ochrany legitimního očekávání. Proto navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 15 Af 90/2011, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí soudního systému, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením.
Stěžovatelka, provozovatelka fotovoltaické elektrárny, tuto vystavěla s očekáváním v té době stanovených výnosů a s předpokládanou návratností vložené investice. Zavedení srážky solárního odvodu (§7a a následující zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, ve znění pozdějších předpisů), však změnilo její původní očekávání. Se svými námitkami však neuspěla ani v řízeních před správními soudy, a to přestože již finančním orgánům prokazovala zmaření zákonem zaručené doby návratnosti investice. Krajský soud shledal postup a rozhodnutí finančních orgánů jako správný, Nejvyšší správní soud pak sice částečně revidoval rozsudek soudu prvého stupně, avšak ani on neshledal tvrzený zásah. Nejvyšší správní soud se přitom v napadeném rozhodnutí zabýval námitkami stěžovatelky v dostatečném rozsahu. Jak je přitom ze správní žaloby, kasační stížnosti i ústavní stížnosti patrné, základ argumentace stěžovatelky zůstává shodný.
Jakkoliv je napadený rozsudek pro stěžovatelku nepříznivý, respektive potvrzuje správnost předchozích pro ni nepříznivých rozhodnutí, není způsobilý zkrátit stěžovatelku v jejich zaručených právech způsobem, který v ústavní stížnosti namítala. Stěžovatelka je fakticky nespokojena s platnou právní úpravou a činí veškeré kroky, jimiž by mohla její dopad na svoji situaci eliminovat. Dříve očekávaný zisk se snížil a její procesní kroky nevedly ke zlepšení její situace. Samotný nesouhlas stěžovatelky se závěry Nejvyššího správního soudu pak není dostatečným opodstatněním ústavní stížnosti. Z napadeného rozhodnutí je patrné, že soud se věcí zabýval dostatečně, postupoval v souladu s příslušnými procesními předpisy a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Za dané situace proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah do práv stěžovatelky.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení správních soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu