ECLI:CZ:US:2014:4.US.2037.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2037/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky RM FOREST lesní společnost s.r.o., se sídlem v Bojkovicích, Pitínská 1015, zastoupené JUDr. Karlem Holubem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Třebíči, Nerudova 3, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 3958/2013-89 ze dne 25. března 2014 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení čl. 95 odst. Ústavy České republiky a jejích práv na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Třebíči č. j. 8 C 46/2012-44 ze dne 5. února 2013 bylo k žalobě Marie Šumpelové (dále jen "žalobkyně") rozhodnuto, že rozhodčí nález č. j. R-C 02/05/2012 ze dne 18. května 2012, vydaný rozhodcem Mgr. et Bc. Zdeňkem Stříteckým, se zrušuje (výrok I.), že vykonatelnost citovaného rozhodčího nálezu se odkládá do právní moci tohoto rozhodnutí (výrok II.) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok III.). K odvolání stěžovatelky rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, č. j. 54 Co 348/2013-61 ze dne 2. července 2013 byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změněn tak, že žaloba, aby soud zrušil citovaný rozhodčí nález, se zamítá (výrok I.) a ve výroku II. tak, že návrh na odložení vykonatelnosti uvedeného rozhodčího nálezu do právní moci tohoto rozhodnutí se zamítá (výrok II.) a dále bylo rozhodnuto, že stěžovatelce se právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává (výrok III.). K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud v záhlaví citovaným rozhodnutím rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti a naplnění podmínek jejího věcného projednání stanovené zákonem Ústavním soudu.
Podle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Ústavní stížnost se tedy vyznačuje mimo jiné tím, že je ke standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu byl zrušen rozsudek odvolacího soudu a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Z toho plyne, že o věci stěžovatelky nadále pokračuje řízení před obecnými soudy a že stěžovatelka má možnost domáhat se ochrany všech svých práv v průběhu tohoto pokračujícího řízení. Teprve v případě, pokud by - podle názoru stěžovatelky - konečné rozhodnutí ve věci narušilo její základní ústavně zaručená práva, mohla by se stěžovatelka domáhat nápravy prostřednictvím ústavní stížnosti.
S ohledem na právě uvedené skutečnosti představuje ústavní stížnost stěžovatelky proti nikoli konečnému rozhodnutí v její věci nepřípustný návrh, a Ústavnímu soudu proto nezbylo, než jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. června 2014
Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka