ECLI:CZ:US:2014:4.US.206.14.1
sp. zn. IV. ÚS 206/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti R. L., zastoupeného Mgr. et Mgr. Petrou Šrámkovou Harantovou, advokátkou se sídlem Palackého 389/7, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 11. 2013 č. j. 13 Co 663/2013-309, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 32 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu, kterým byl omezen rozsah styku stěžovatele s nezletilou dcerou, stanovený v usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 1. 10. 2013 č. j. 21 Nc 1654/2012-276 o nařízení předběžného opatření.
Stěžovatel nesouhlasí se změnou provedenou krajským soudem, spočívající v zúžení rozsahu styku otce s nezletilou dcerou, neboť tak došlo zásadnímu omezení práv otce i zájmů nezletilého dítěte. Soudem stanovený rozsah péče není odůvodněn žádným z důkazů a uváděných skutečností, přičemž nebylo zjištěno, že by stěžovatel byl horším vychovatelem než matka.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Dospěl poté k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ověřil, že krajský soud, který k odvolání matky omezil rozsah styku otce s nezletilou dcerou, jež byl upraven rozhodnutím soudu prvního stupně o nařízení předběžného opatření, se věcí zákonu odpovídajícím způsobem zabýval. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, z jakých důvodů shledal potřebu zatímně upravit poměry účastníků a objasnil, proč nebyly splněny podmínky pro úpravu styku stanovené v rozhodnutí soudu prvního stupně. Zejména přihlédl ke zprávě klinického psychologa, k věku dítěte a k chování obou rodičů. Zdůraznil, že rozsah styku stanovený soudem prvního stupně je nepřiměřeně široký, neodpovídá rozsahu úpravy prováděné rozhodnutím zatímního charakteru a předjímá tak rozhodnutí soudu ve věci samé.
Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry krajského soudu, který sice vyhověl návrhu stěžovatele na předběžné opatření, ale nikoliv v plném rozsahu, požadovaném stěžovatelem. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou však záležitostí civilních soudů. Ústavní soud rovněž připomíná, že při přezkoumávání rozhodnutí o předběžných opatřeních se ještě výrazněji uplatňuje zásada minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodování soudů, a to s ohledem na jejich omezenou způsobilost zasáhnout ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy ani v projednávané věci není oprávněn přehodnocovat řádně odůvodněné závěry krajského soudu ohledně rozsahu úpravy styku stěžovatele s nezletilou dcerou, mající navíc zatímní povahu.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny. Samotná okolnost, že se stěžovatel se závěry soudů neztotožňuje, nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti. Podle Ústavního soudu nic nesvědčí o tom, že by se krajský soud při rozhodování dopustil libovůle nebo jeho rozhodnutí bylo v rozporu se zájmem nezletilého dítěte.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu