ECLI:CZ:US:2014:4.US.2093.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2093/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Jana Jakuba Hrazdíry a b) Lenky Hrazdírové, obou zastoupených Mgr. Davidem Záhumenským, advokátem se sídlem Burešova 6, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. dubna 2013 č. j. 7 Ans 21/2012-22 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. října 2012 č. j. 62 A 82/2012-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů ve správním soudnictví. Stěžovatelé tvrdí, že těmito rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele a) na vzdělání podle čl. 33 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a u obou stěžovatelů k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.
Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 4. 10. 2012 č. j. 62 A 82/2012-36 odmítl jako nepřípustnou žalobu stěžovatelů proti nečinnosti obce Milešovice, resp. proti nezákonnému zásahu žalované, jichž se měla dopustit porušením povinnosti učinit opatření k zajištění "inkluzivního vzdělávání" žalobce - (stěžovatele) a). Nepřípustnost žaloby Krajský soud v Brně spatřoval s odkazem na §85 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "soudní řád správní") ve skutečnosti, že žalobci se měli a mohli domáhat ochrany proti rozhodnutí ředitelky Základní školy a Mateřské školy Milešovice ze dne 19. ledna 2012 č. j. 10/12 Fill, kterým byla zamítnuta žádost o přijetí žalobce - (stěžovatele) a) k základnímu vzdělávání na této škole, jíž je obec Milešovice zřizovatelkou. Podanou žalobu přitom podle krajského soudu nebylo možno posoudit jako žalobu proti tomuto rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 4. dubna 2013 č. j. 7 Ans 21/2012-22 jednak zastavil řízení o kasační stížnosti stěžovatelky b) pro nezaplacení soudního poplatku, jednak zamítl kasační stížnost stěžovatele a) jako nedůvodnou, když se ztotožnil s argumentací Krajského soudu v Brně.
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů tímto soudem je možný tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Porušení práv, jichž se stěžovatelé dovolávají, Ústavní soud neshledal.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle čl. 36 odst. 2 Listiny, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkající se základních práv a svobod podle Listiny.
Krajský soud v Brně ani Nejvyšší správní soud neupírají stěžovatelům práva domáhat se soudní ochrany ve své věci. Jak oba soudy srozumitelně a přesvědčivě odůvodnily v napadených rozhodnutích, stěžovatelé nepostupovali zákonem stanoveným postupem, když svou žalobou brojili proti postupu obce Milešovice jako zřizovatelce Základní školy a Mateřské školy Milešovice namísto podání žaloby proti rozhodnutí ředitelky Základní školy a Mateřské školy Milešovice o nepřijetí k základnímu vzdělávání jako příslušného správního orgánu (samozřejmě po vyčerpání řádných opravných prostředků ve správním řízení).
Ani námitka stěžovatelky b), že soudní poplatek byl zaplacen a zastavením řízení vůči této stěžovatelce tak mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny (s. 17 ústavní stížnosti), není opodstatněná. Ústavní soud ověřil - jak to ostatně vyplývá i z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu - že soudní poplatek za kasační stížnost byl uhrazen 11. 12. 2013 stěžovatelem a), resp. byl v dané věci uhrazen pouze jednou, takže stěžovatelka b) soudní poplatek neuhradila. Přitom podle ustanovení §2 odst. 2 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, je poplatníkem soudního poplatku ve správním soudnictví každý, kdo podal kasační stížnost.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu