ECLI:CZ:US:2014:4.US.2128.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2128/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky AGROMACHINE, s. r. o., se sídlem Komenského 188, Švihov, zastoupené JUDr. Janou Toušovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Randova 204/I., Klatovy, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2098/2011-426 ze dne 28. 3. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 8. 6. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Klatovech (dále jen "okresní soud"), který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že rozsudkem okresního soudu č. j. 6 C 168/2006-277 ze dne 29. 5. 2009 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o určení, že kupní smlouvy o prodeji v žalobě specifikovaných nemovitostí, uzavřené mezi Josefem Ticháčkem a Bc. Josefem Ticháčkem na straně jedné a správcem konkurzní podstaty Zemědělského družstva Švihov na straně druhé (dále jen "vedlejší účastníci"), jsou neplatné, a že vlastníkem těchto nemovitostí je úpadce - Zemědělské družstvo Švihov. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") č. j. 61 Co 571/2009-328 ze dne 15. 12. 2010 bylo rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrzeno. Stěžovatelka podala proti rozsudku krajského soudu dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2098/2011-426 ze dne 28. 3. 2012 odmítnuto jako nepřípustné z důvodu absence otázky zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "občanský soudní řád").
Posledně uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu napadla stěžovatelka ústavní stížností, v níž namítala, že obecné soudy porušily její ústavně zaručené právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 10 Ústavy České republiky, práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a práva vyplývajícího z čl. 26 Listiny. Došlo podle ní rovněž k porušení zásad zakotvených v čl. 1, čl. 3 a čl. 4 Listiny. Stěžovatelka uvedla, že podstatou sporu je poškozování práv věřitelů v konkurzním řízení vedeném u krajského soudu pod sp. zn. 26 K 90/98, kdy správce konkurzní podstaty neoprávněně zvýhodňuje Josefa Ticháčka a Bc. Josefa Ticháčka oproti stěžovatelce a s ní spolupracující společnosti. Ve vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejšími účastníky tak není dodržen princip "rovnosti zbraní". Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že při uzavírání předmětných smluv byl porušen zákon i dobré mravy, a proto ze strany vedlejších účastníků nemohlo jít o výkon práva, resp. o nabytí práv v dobré víře. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytkla, že se dostatečně nezabýval veškerými okolnostmi případu, tak jak je mimo jiné vylíčila ve svém podání doručeném okresnímu soudu dne 23. 6. 2010. Názor, že stěžovatelka by případně byla oprávněna žádat náhradu škody postupem dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, neobstojí, neboť škodu způsobenou nezákonnými akty nelze v kontextu dvanáctiletého konkurzního řízení objektivně a samostatně vyčíslit a kromě toho by takový nárok vznikl jen tehdy, kdyby došlo ke změně či zrušení rozhodnutí. Za okolností, kdy nejsou stěžovatelkou uplatněné námitky přes její stížnosti v konkurzním řízení řešeny, je irelevantní i závěr Nejvyššího soudu, že nalézacímu soudu nepřísluší hodnotit správnost či nesprávnost rozhodnutí, jímž konkurzní soud vyslovil souhlas s prodejem mimo dražbu, neboť správnost takového rozhodnutí lze přezkoumat jen v rámci opravných prostředků v konkurzním řízení. Stěžovatelka v ústavní stížnosti popsala i další okolnosti vážící se k průběhu konkurzního řízení a k dalším sporům v této souvislosti vedeným a odkázala rovněž na předchozí ústavní stížnost, evidovanou pod sp. zn. II. ÚS 839/11. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno, tzn., aby napadené usnesení Nejvyššího soudu svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k přezkumu napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze jestliže by v důsledku vydání takového rozhodnutí došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím odmítl dovolání stěžovatelky, neboť dospěl k závěru, že není přípustné. V předmětné věci přicházela v úvahu přípustnost dovolání pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Co se týče posouzení obsahu dovolání, resp. závěru Nejvyššího soudu o jeho nepřípustnosti, odkazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu, vycházející ze zásady minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, dle níž posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 181/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, rozhodnutí č. 19, str. 345). Ústavní soud se tedy, s výjimkou zjevných excesů, necítí být povolán úvahy Nejvyššího soudu stran právního významu nastolené právní otázky jakkoliv přehodnocovat. Nejvyšší soud dle názoru Ústavního soudu postupoval v projednávané věci plně v mezích své zákonné kompetence a z ústavněprávního hlediska mu nebylo možno nic vytknout.
Co se týče ostatních námitek stěžovatelky, týkajících se nerovného zacházení a jiných pochybení v rámci konkurzního řízení, tyto stěžovatelka již uplatnila v předchozích řízeních před okresním či krajským soudem, přičemž obecné soudy se s nimi vypořádaly a své závěry, vedoucí k zamítnutí stěžovatelčiny žaloby logicky a přesvědčivě zdůvodnily. Skutečnost, že se stěžovatelka se závěry obecných soudů neztotožnila, sama o sobě porušení jejích ústavně zaručených práv nezakládá.
Prostřednictvím ústavní stížnosti, založené na polemice s úvahami obecných soudů v rovině podústavní, stavěla stěžovatelka Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soud