ECLI:CZ:US:2014:4.US.2159.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2159/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Anny Miksové, zastoupené JUDr. Ing. Jitkou Krajíčkovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 25 C 287/2009-265 ze dne 8. 1. 2014 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 84/2014-281 ze dne 28. 2. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 95 odst. 1, čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak Ústavní soud z přiloženého listinného materiálu zjistil, napadeným usnesením č. j. 53 Co 84/2014-281 ze dne 28. 2. 2014 Městský soud v Praze potvrdil usnesení č. j. 25 C 287/2009-265 ze dne 8. 1. 2014, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 určil za podaný revizní znalecký posudek ze dne 30. 12. 2013 znaleckému ústavu Psychiatrická léčebna, Húskova 2, Brno - Černovice odměnu ve výši 29.400,- Kč. Odvolací soud uvedl, že k vypracování znaleckého posudku byla zapotřebí vysoká odbornost, znalecký ústav se vyjadřoval k otázce, která je klíčová pro rozhodnutí ve věci, znalecký posudek byl vypracován pečlivě, sestává ze 13 stran vysoce odborného textu a vypořádává se se všemi položenými otázkami. Rozsah znaleckým ústavem účtovaných hodin jednotlivých prací dle přesvědčení Městského soudu v Praze odpovídal v každé účtované položce hlediskům stanoveným v ustanovení §25 odst. 2 vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů.
Uvedená rozhodnutí obecných soudů napadla stěžovatelka ústavní stížností, v níž tvrdila, že v daném případě došlo k porušení práva na soudní ochranu v důsledku zjevných interpretačních excesů a pominutí skutečností rozhodných pro přiznání odměny znaleckému ústavu ze strany obecných soudů, jejichž rozhodnutí se tak dostaly do rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Pochybení obecných soudů stěžovatelka spatřovala v tom, že nepoměřovaly odměnu znaleckého ústavu hledisky zakotvenými v ustanovení §25 odst. 2 vyhlášky č. 37/1967 Sb. Hodiny práce uvedené ve vyúčtování stěžovatelka považovala za nadsazené, a to s přihlédnutím k tomu, že část posudku obsahuje přepis notářsky sepsané závěti, dále přepis posudku znalce MUDr. Turka a samotné závěry znaleckého ústavu představují jen 1 a půl strany textu. Stěžovatelka proto setrvala na stanovisku, podle něhož je výše určené odměny překvapivá, neboť se vymyká dosavadní praxi účtování za obdobné znalecké posudky, a neodpovídá ani obsahu znaleckého posudku.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Jádro předloženého stížnostního návrhu tvoří polemika stěžovatelky se způsobem, jímž obecné soudy rozhodly o znalečném, tedy o jedné ze složek nákladů soudního řízení. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že se ve své judikatuře otázkou nákladů řízení a její reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně zabýval. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189)], a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Na straně druhé však Ústavní soud konstatuje, že problematika nákladů řízení zpravidla nebude předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Otázka nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nebo nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)].
V nyní projednávané věci však nic takového zjištěno nebylo. Stěžovatelka se v podstatě domáhala přezkoumání výše odměny z hlediska účelnosti pracovních hodin vynaložených k vypracování revizního znaleckého posudku. Obecné soudy, zejména soud odvolací, se námitkami stěžovatelky řádně zabývaly a svůj závěr o přiznání a vyčíslení znalečného dostatečně zdůvodnily. Ústavní soud, s ohledem na výše naznačené limity své přezkumné činnosti, neshledal nic, co by bylo možno obecným soudům z ústavněprávního hlediska vytknout, proto mu nepříslušelo závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že se stěžovatelka s argumenty, o něž byla napadená rozhodnutí opřena, neztotožnila, sama o sobě porušení jejích ústavně zaručených práv nezakládá.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2014
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu