ECLI:CZ:US:2014:4.US.2161.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2161/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka, ve věci stěžovatelky MOSS logistics s. r. o., Bratislavská 1159/21, Hustopeče, právně zastoupené advokátem JUDr. Daliborem Grůzou Ph.D., Svat. Čecha 247/5, Hustopeče, doručovací adresa Bratislavská 16, Hustopeče, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. 27 Co 72/2013 a návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 24. 6. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozsudku krajského soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Dne 12. 10. 2012 byl Městským soudem v Brně k návrhu stěžovatelky vydán platební rozkaz, jímž byla vedlejší účastnici uložena povinnost uhradit ve prospěch stěžovatelky částku 16.800,- Kč a náhradu nákladů řízení v částce 10.260,- Kč. Přípisem ze dne 12. 12. 2014 vzala stěžovatelka svůj návrh zpět, neboť žalovaná do dne 27. 7. 2012 a 19. 9. 2012 dlužnou částku uhradila. Dne 21. 12. 2012 podala žalovaná proti výše citovanému platebnímu rozkazu odpor. Městský soud v Brně rozhodl svým usnesením ze dne 8. 1. 2013 tak, že řízení zastavil z důvodu zpětvzetí návrhu a žalované uložil náhradu nákladů řízení ve výši 10.560,- Kč. Vedlejší účastnice si proti výše uvedenému usnesení soudu prvního stupně podala odvolání, v němž tvrdí, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a dále, že doposud zjištěný skutkový stav neobstojí, neboť tu jsou další skutečnosti a jiné důkazy, které zatím nebyly uplatněny. O tomto odvolání rozhodl Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že odvolací řízení zastavil (výrok I.), usnesení nalézacího soudu ve výroku II. změnil tak, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 5.033,60 Kč (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal náklady odvolacího řízení (výrok III.).
Se závěry krajského soudu stěžovatelka zásadně nesouhlasí a v ústavní stížnosti vede polemiku o tom, kdy byly vedlejší účastnici řízení doručeny sporné faktury a zda se vedlejší účastnice dostala při platbě do prodlení či nikoliv. Dále stěžovatelka namítá, že jí nebyly náklady odvolacího řízení přiznány ani poměrně.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V předmětném případě považuje Ústavní soud za podstatnou především tu skutečnost, že mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí není sporu o tom, že došlo k úhradě dlužné částky. Jejich spor se tak ve své podstatě omezuje toliko na úhradu nákladů řízení, které však dosahují bagatelní částky.
K problematice nákladů řízení Ústavní soud připomíná, že se k nim ve své judikatuře staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Nic takového však ve stěžovatelově věci zjištěno nebylo.
Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že v případě bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod, přičemž částka 10.000,- Kč není absolutní mezní hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti, tu je třeba vždy individuálně posuzovat v kontextu výše uvedené intenzity zásahu do základních práv stěžovatele.
Vzhledem k tomu, že se ve věci jedná o bagatelní částku, nebylo též vyhověno návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti, neboť exekuovanou částkou nelze, jak výše předestřeno, zasáhnout do jejích základních práv a svobod.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2014
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu