ECLI:CZ:US:2014:4.US.2217.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2217/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Lubomíra Jelínka, právně zastoupeného advokátem JUDr. Aloisem Deutschem, Smetanova 17, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2013 sp. zn. 5 Afs 59/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 18. 7. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel je toho názoru, že výše citovaným rozsudkem došlo k odepření jeho práva na přístup k soudu. Důvodem je především ta skutečnost, že Nejvyšší správní soud, ostatně stejně jako před ním i krajský soud, nesprávně zhodnotil návrh stěžovatele jako žalobu na zrušení rozhodnutí správního orgánů, přičemž se však jednoznačně podle obsahu jednalo o žalobu před nezákonným zásahem státního orgánu. Vzhledem k uvedenému pak jak krajský, tak i Nejvyšší správní soud dospěly k závěru, že zpráva o daňové kontrole není správním rozhodnutí a že se na něj vztahuje kompetenční výluka §70 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Z napadeného rozhodnutí přitom není zřejmé, na základě jaké skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud, případně též krajský soud k závěru, že žaloba je právě žalobou ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 písm. a) a nikoli žalobou ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Stěžovatel k uvedenému konstatuje, že nikde v žalobě netvrdil, že brojí proti rozhodnutí, ale doslovně uvedl, že napadá zprávu o daňové kontrole a velmi podrobně odůvodnil, proč je tato zpráva nezákonná. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu považuje stěžovatel za nezákonné, zmatené a nepřezkoumatelné s tím, že jím došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, jež jsou stěžovateli garantovány čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než Ústavní soud dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
V předmětném případě si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 52 Af 30/2012, a to za účelem posouzení obsahu žalobního návrhu stěžovatele, resp. toho, čeho se v řízení před obecnými soudy domáhal, jak svůj návrh formuloval a zda jej lze podřadit pod ustanovení §4 odst. 1 písm. a) jak učinil Nejvyšší správní soud, resp. krajský soud.
Z podané žaloby vyplývá, že se žalobce domáhá "zrušení zprávy o daňové kontrole", stejně tak v závěru navrhuje, aby soud "pozastavil výkon rozhodnutí" správce daně. V obsahu svého žalobního návrhu pak stěžovatel hmotněprávně argumentuje proti tomu, k jakým závěrům dospěl finanční úřad v rámci provedené daňové kontroly, přičemž není zřejmé, že tímto způsobem brojil proti jinému zásahu orgánu veřejné moci. Stěžovatel se pouze neztotožnil s tím, jak finanční úřad posoudil některé jeho účetní operace, to však samo o sobě ještě neznamená, že daňová kontrola jako taková byla nezákonná. V případě, že by obecné soudy rezignovaly na jakékoli nároky na formulaci žalobního petitu, bylo by v podstatě zbytečné rozlišovat mezi typy jednotlivých žalob a žalobci by v podstatě stačilo, aby soudu popsal svůj problém a soud sám by již věc hmotněprávní posoudil tak, aby byl žalobce v řízení úspěšný. Takový postup však akceptovat není možné, neboť pak by soud nevystupoval jako nezávislý a nestranný orgán. Podle náhledu Ústavního soudu nelze klást obecným soudům k tíži, že za nastíněného stavu věci vyhodnotily žalobní žádání stěžovatele jako žalobu proti rozhodnutí vydanému v oblasti veřejné správy orgánem výkonné moci podle §4 odst. 1 písm. a). Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že z odůvodnění napadeného rozsudku je zcela zřejmé, proč se tak stalo.
Namítá-li stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces, nutno konstatovat, že podle čl. 36 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo.
S ohledem na shora uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. června 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu