ECLI:CZ:US:2014:4.US.2251.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2251/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem, ve věci stěžovatelky Ing. Kateřiny Hankerové, právně zastoupené advokátem Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, Janáčkovo nábřeží 39/51, Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2014 č. j. 3 A 9/2014-101, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 3. 7. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí obecného soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným usnesením bylo městským soudem rozhodnuto tak, že žalobě podané proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 11. 2013, č. j. MHMP 1319703/2013, sp. zn. S-MHMP 1510061/2012/SUP/So/Hn, se nepřiznává odkladný účinek. S tímto však stěžovatelka zásadně nesouhlasí a z toho důvodu si podala předmětnou ústavní stížnost, v níž tvrdí celou řadu závažných pochybení stavebního úřadu.
Ústavní soud se k povaze rozhodnutí o přiznání odkladného účinku vyjádřil v celé řadě usnesení (např. sp. zn. I. ÚS 2636/07, II. ÚS 1269/07, III. ÚS 665/06, III. ÚS 1972/07, III. ÚS 2263/08, I. ÚS 536/09, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz) tak, že se jedná toliko o procesní rozhodnutí, které je vydáváno jako dílčí opatření v rámci soudního řízení a jeho smysl je jen procesní.
Závěry vyjádřené v těchto rozhodnutích představují stabilní judikaturu, jíž se Ústavní soud řídil i v souzené věci. Konkrétně k povaze rozhodnutí soudu o zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku se vyjádřil Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 665/06 tak, že jde o "rozhodnutí zatímní povahy, které bude v průběhu řízení nebo po jeho skončení změněno či zrušeno (srov. §73 odst. 3, 4 s. ř. s.)", a proto se nejedná o rozhodnutí, "proti kterému by nebylo možno použít dalších prostředků. Za takovýto prostředek v uvažovaném smyslu je totiž třeba pokládat projednání věci samé a rozhodnutí." Z toho Ústavní soud dovodil, že "rozhodnutí správního soudu o odkladném účinku žaloby nemůže být zásadně pokládáno za rozhodnutí, proti kterému by byla ústavní stížnost přípustná". Posuzovaná ústavní stížnost "tedy v podstatě brojí proti rozhodnutí ve věci, o které řízení před obecnými soudy nebylo dosud pravomocně skončeno (srov. přiměřeně usnesení sp. zn. III. ÚS 119/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 12, str. 489)". Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou s tím, že nesměřovala proti pravomocnému rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud nemá důvod se od těchto závěrů odchýlit v posuzované věci. I v tomto případě ústavní stížnost směřuje proti procesnímu rozhodnutí správního soudu o nepřiznání odkladného účinku, které je rozhodnutím dočasné (zatímní) povahy, a nikoli rozhodnutím ve věci samé, jež je již procesními prostředky nenapravitelné a může jím dojít k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod účastníka (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Pro úplnost je vhodné dodat, že nepřiznáním odkladného účinku správní žalobě se též nikterak nepředjímá výsledek řízení, resp. rozhodnutí ve věci samé. Stran uvedených námitek stěžovatelky je třeba ji odkázat na příslušné rozhodnutí městského soudu, který se s nimi bude muset ústavně konformním způsobem vypořádat. V současné době nelze předjímat, jak obecné soudy rozhodnou, a to i s přihlédnutím k tomu, že činnost stavebních úřadů či jejich zažitá praxe se v minulosti již stala předmětem kritiky Ústavního soudu, přičemž to byly právě obecné soudy, které se těmto praktikám postavily (srov. např. IV. ÚS 121/10).
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se jedná o návrh nepřípustný, který soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, aniž by se zabýval meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2014
Tomáš Lichovník, v. r.
soudce zpravodaj